Terapie číslo jedna: pizza

V pátek jsme se postupně sjeli do Mokrovrat a možná by se nabízelo začít nějakou hlubokou meditací. My jsme začali pizzou. A zpětně bychom řekli, že to bylo terapeuticky naprosto správné rozhodnutí. Každý si mohl připravit vlastní pizzu přesně podle svého gusta a tu nám potom upekli v peci. Těsto, suroviny, společný stůl a velmi zásadní životní rozhodování typu „je tam ještě místo na další sýr?“ udělaly svoje. Říkejme tomu klidně pizzaterapie.

První ostych postupně mizel, seznamovali jsme se spolu i s místem, ve kterém jsme měli strávit následující dny, a tempo běžného života začalo pomalu povolovat. Večer jsme se přesunuli do wellness. Teplo, voda, klid a nikam nespěchat. A protože některé terapeutické metody jsou staré jako lidstvo samo, den jsme zakončili u táboráku. Oheň má totiž jednu zvláštní vlastnost. Člověk kolem něj chvíli sedí, kouká do plamenů a najednou není potřeba vyplňovat každou vteřinu slovy.
Někdy stačí prostě být.

Sobota: tělo, barvy a trochu buddhistického zen

Sobotní ráno začalo jednou z věcí, na kterou se vzpomíná nečekaně dobře a tou byla snídaně v bedýnkách. K tomu nádherné počasí a pomalé ráno uprostřed přírody. V deset hodin už jsme ale rozbalovali podložky.

Čekala nás onkojóga s Janou Poláškovou. A zapojili jsme se skoro všichni. Onkojóga není o dokonalých pozicích, pružnosti ani o tom, kdo se dostane nohou za hlavu. Naštěstí. Je o respektu k tělu a k tomu, čím si prošlo nebo právě prochází. O dechu, jemném pohybu a chvíli pozornosti věnované sobě. Protože právě vztah k vlastnímu tělu dostává během onkologické léčby někdy pořádně zabrat. Tentokrát jsme po něm nic nechtěli. Jen jsme ho nechali dýchat, protáhnout se a být.

Odpoledne jsme vyměnili podložky za barvy. Při arteterapii vznikaly terapeutické obrazy. Bez známkování, bez hodnocení a bez ambicí dostat se příští rok do Národní galerie. Každý tvořil po svém. A možná právě to je na podobných aktivitách nejhezčí. Nemusíte umět malovat. Nemusíte vědět, co přesně chcete vytvořit. Někdy jen začnete a necháte ruce udělat to, na co hlava ještě nemá slova.

Pak jsme se dostali ještě o něco blíž k buddhistickému duchu celého místa. Odlévali jsme tsa-tsa, drobné buddhistické votivní objekty, do kterých se mohou vkládat mantry. Najednou jsme pracovali pomalu, soustředěně, téměř meditativně. Bez mobilů, bez odbíhání k dalším deseti věcem. Jen jedna malá věžička, jedna mantra a přítomný okamžik.A když už jsme měli dostatečně opečovanou duši, přišel čas postarat se také o úplně světské potřeby.

Raclette party. Protože cesta k vnitřnímu klidu zřejmě může vést také přes roztavený sýr. A my proti tomu rozhodně nic nemáme.

Večer jsme si znovu dopřáli wellness a pak se přesunuli tam, kde už jsme to dobře znali, k táboráku. Venku se ochladilo, takže tentokrát už oheň nebyl jen romantická kulisa, ale velmi praktický člen našeho terapeutického týmu.

Neděle šla trochu hlouběji

Poslední ráno jsme znovu začali společnou snídaní a onkojógou. Bylo zajímavé sledovat, jak jinak už skupina působila oproti pátečnímu příjezdu. O něco pomaleji. O něco přirozeněji. Jako když po pár dnech konečně přestanete přemýšlet nad tím, jestli někam zapadáte.

Protože už prostě víte, že ano. Součástí nedělního programu byla také prezentace ONCOS, specializované dermokosmetiky určené pro pokožku zatíženou onkologickou léčbou. Možná to na první pohled vypadá jako malé téma. Jenže kůže, vlasy, nehty nebo citlivost pokožky jsou další z věcí, o kterých se v souvislosti s léčbou často mluví až ve chvíli, kdy začnou být problémem. A péče o sebe není marnivost. Někdy je to právě jeden z malých způsobů, jak si během léčby připomenout, že tělo není jen objekt vyšetření, zákroků a terapií. Pořád je naše. A zaslouží si jemnost.

Pak přišel okamžik, který se těžko popisuje programem v několika bodech.

Některé otázky nemají rychlou odpověď

Na závěr našeho pobytu jsme dostali možnost setkat se s Rinpočhem. Seděli jsme spolu a mohli se ptát.

Na věci velké i velmi osobní. Na život. Na utrpení. Na strach. Na situace, které nemůžeme změnit. Na to, co dělat s věcmi, které nás potkaly, přestože jsme si je nevybrali. A možná hlavně na to, kam zaměřit svoji pozornost a energii, když máme pocit, že nám život na chvíli vzal pevnou půdu pod nohama. Nebylo to kouzelné setkání, po kterém by někdo vytáhl univerzální návod a řekl nám, jak správně žít. A bylo by asi podezřelé, kdyby ano. Bylo v něm ale něco mnohem cennějšího. Prostor. Prostor položit otázku. Slyšet jiný pohled. Nechat odpověď chvíli působit. Něco si odnést a něco třeba pochopit až později. V místnosti byl zvláštní klid a energie, které se těžko převádí do vět. Pro mnoho z nás to byl jeden z nejsilnějších okamžiků celého pobytu.

Rakovina může být součást příběhu. Nemusí být jeho jediným tématem.

A možná právě tohle jsme si z Pospolu odvezli nejsilněji. Onkologická zkušenost člověka změní. Někdy hodně. Vstoupí do vztahů, do práce, do plánů, do pohledu na vlastní tělo i do obyčejného rána. Ale člověk není diagnóza. Je pořád tím, kdo se směje u nepovedené pizzy. Kdo se snaží udržet rovnováhu na jógové podložce. Kdo maluje něco, čemu možná rozumí jen on sám. Kdo sedí večer u ohně. Kdo se nechá rozpustit ve wellness. Kdo si dá příliš mnoho sýra na raclette. Kdo má otázky. Kdo má strach. Kdo má chuť žít. Tenhle víkend proto nebyl o útěku od reality. Byl o připomenutí, že život je pořád mnohem větší než nemoc. Na pár dní jsme nemuseli nic dokazovat, nikam se vracet a nic zvládat. Jen jsme jedli, tvořili, cvičili, odpočívali, mluvili, mlčeli a byli spolu. Vlastně po.spolu. A tentokrát to nebyl jen název místa.

Děkujeme resortu po.spolu za nádherné prostředí a péči, díky které jsme se mohli opravdu zastavit. Janě Poláškové za společnou onkojógu, ONCOS za představení péče vytvořené s ohledem na potřeby onkologických pacientů a všem, kteří se na celém víkendu podíleli.

A především děkujeme těm, kteří do toho šli s námi.Protože některé věci člověk zvládne sám. Ale když nemusí, je to o dost hezčí.