Vavřinec „Vávra“ Hradilek je ten týpek, který se usmívá na peřeje i na lidi –⁠ a obojí tím většinou odzbrojí. Olympijský stříbrňák z Londýna 2012 a dvojnásobný mistr světa ve vodním slalomu si nedá pokoj, dokud neprozkoumá i poslední divokou řeku (další výzva? Grónsko 😏). Když zrovna nepádluje mezi ledovci, potkáte ho na pražské Náplavce v Kayak Beach Baru, který spoluzaložil a kde chystáme společně skvělý věci.

Vávra připomíná, že tak jako voda vždycky najde svou cestu, i lidé mohou v těžkých chvílích najít oporu u těch, kteří stojí po jejich boku. To vystihuje jeho přístup i důvod, proč se spojil s Fuck Cancer.

Ptali jsme se:

Proč jsi se rozhodl podpořit projekt Fuck Cancer? Co pro tebe osobně tahle iniciativa znamená?
FUCK CANCER je jedna z nejkomplexnějších dobročinných organizací, co jsem zažil. Líbí se mi odvaha být po boku pacientům, když to potřebují nejvíc a když kolem sebe třeba zrovna nemají tolik lidí. V tak těžkých okamžicích je důležité mít podporu a z mojí strany je opravdu maličkost, se tímto do osvěty zapojit.

Váš společný claim „Voda si cestu vždycky najde“ je silný. Vnímáš paralelu mezi divokou vodou a životem s nemocí?
Určitě ano. Divokou vodu nikdy nepřepereš, pokud ji nebudeš respektovat a neporozumíš jí. Myslím, že každá nemoc se taky musí pochopit. Respektive ta reakce na ni.

Máš s onkologickým onemocněním osobní zkušenost – ve svém okolí nebo v rodině?
Bohužel jsme měli v rodině smutný osud, kdy nám odešla v nízkém věku naše drahá sestřenice.

Jak podle tebe vrcholový sport formuje psychickou odolnost a víru překonávat překážky – i tak závažné jako je rakovina?
Věřím tomu, že ta dřina, jakou je vrcholový sport, se v člověku navždy uloží a věřím, že čím víc lidé sportují, tím mají větší šanci se z nemoci dostat.

Setkal jsi se během své kariéry se sportovci nebo kolegy, kteří zápasili s vážnou nemocí? Jak se tě to dotklo?
Pár případů znám. Každá nemoc někoho v mém okolí, nebo i skrze jiné kruhy, se mě dotkne. Zajímají mě ty příběhy. Někdy mají dobrý, jindy špatný konec. To je součást života a musíme to akceptovat.

Co bys vzkázal těm, kteří si právě teď svou těžkou cestu s nemocí hledají?
Ať čelí a i při tom všem se snaží najít prostor pro upřímný úsměv.

Věříš, že i nemoc si „nachází svou cestu“ – a lze ji zastavit, zpomalit, nebo ji dokonce obrátit ve vlastní sílu?
Jsem velmi přesvědčen, že naše mysl je vždy silnější než naše fyzické tělo, a proto se v kombinaci s moderní medicínou a psychologií dokážou dít skoro zázraky. Věřím v to!