Příběh Anet

Jak se ze lva stalo lvíče.

Ahoj jsem Anet, a do svých 30-ti let jsem si žila řekla bych, že spokojeně. Neříkám, že jsem se někdy necítila pod psa, ale většinu života jsem byla nabitá optimismem.
Posledních pár let si troufnu říct, že jsem byla se svým životem naprosto spokojená. Našla jsem si práci, která mě neuvěřitelně baví, se šéfem a kolegy se kterými je radost pracovat. Našla jsem si přítele, parťáka do života, se kterým už v tomhle věku nějak přemýšlíme nad společnou budoucností.
Dokud jsem neměla chlapa, žila jsem jen prací a focením hokeje. Někomu to možná přijde nuda, ale třeba cestování pro mě je jen chvilková radost, ne ta životní. Ne že bych se ráda někam nekoukla, ale radši se těším z jiných věcí. Třeba když se mi povede nějaká fotka. :D
Tak to asi stačí a přejdu k věci..

U nás v rodině nikdo s touto mrchou neměl co dočinění, tak si člověk ani nepředstavuje že by ho to mohlo potkat..
A ejhle, na podzim loňského roku jsem si na prsu nahmatala cosi, co jsem si nechtěla přiznat, že by mohlo být něco vážnějšího. Bulka během toho ženského měsíčního cyklu měnila svou velikost. Tak jsem se rozhodla to v novém roce řešit, když už mi v hlavě začal blikat výstražný trojúhelník. Zkonzultovala jsem tedy svůj problém na gynekologii, kde mi řekli, že to může být jen zduřelá žláza, a ať se jim za 14 dní ozvu jestli bulka je nebo není. No už to nebyla obří boule, ale téměř nehmatatelná boulička. Přesto jsem si vyžádala žádanku na vyšetření.

Začátkem února 2023, (shodou náhod 4.2. je světový den proti rakovině), jsem absolvovala základní vyšetření ultrazvuk, biopsie - u kterých jsem si furt nepřipouštěla nic špatného. Výsledky budou do 14-ti dnů. Tak nebudu lhát, nervózní jsem byla. 21.2. Mi přišla SMS, že se mám dostavit pro výsledky. Tak si říkám, to bude pohoda. Byl to jen planej poplach.. Chvíli po tom mi zvonil telefon z mamacentra, že se jim tam ještě něco nepozdává, že by potřebovali udělat i mamograf. V tu chvíli jsem začala tušit, že je zle.

22.2. Den, co mi otočil život vzhůru nohama.
Sedím v čekárně, snažím se to brát s nadhledem, ženský co tam přišly se mnou nebo po mě, už byly dávno pryč, a já začala být nervózní čím dál tím víc.. Najednou si mě zavolali do ordinace. Když jsem viděla pana doktora, začala jsem tam nervózně přešlapovat, on mě uklidňoval ať se posadím, ale já tam přešlapovala dál.. Ptám se ho, jestli to je špatný.. nic neříkal, jen se mě ptal, jestli tam jsem sama, tak mu odpovím, že přítel na mě čeká v autě..”Tak mu zavolejte, budete ho tu potřebovat” zaznělo.. Zavolala jsem tedy svého milého do ordinace..
Konečný verdikt - TRIPLE NEGATIVNÍ KARCINOM, “ Je to hodně agresivní potvora, ale chytla jste to včas, takže je vysoká šance na vyléčení” zaznělo od doktora.
V tu chvíli jsem přestala vnímat svět, jen jsem brečela a mačkala ruku svého milého. Pan doktor mi tam říkal co vše mě čeká, zpětně můžu říct že si pamatuju jen datumy a vyšetření - nic víc.
Doma jsem se jen přehrabovala v papírech co jsem vyfasovala, začala to oznamovat rodině a v práci, a nějak se připravovala na ten kolotoč který ani na matějský nezažijete.

Další den jsem měla nástup na onkologii, kam mě doprovodila ségra, protože těch informací je dost, a víc hlav si víc pamatuje. Za stolem seděl stejný doktor jako předchozí den, nakonec se z něj vyklubal pan primář. Zopakoval nám, co mě čeká - spousta vyšetření, záchovná operace (vyndání nádoru) , spousta vyšetření, chemoterapie a ozařování.
Během 14-ti dnů od verdiktu, jsem tedy absolvovala vyšetření typu odběrů krve, genetické vyšetření, scintigrafii skeletu, ultrazvuk břicha, značení nálezu, značení lymfatických uzlin, a předoperační vyšetření.

8.3. proběhla operace  - Nechávalo mě to celkem klidnou, a těšila jsem se, že bude ta potvora ze mě pryč. Operace proběhla v pořádku, vzali mi i 3 lymfatické uzliny, které byly čisté. Uff! Nastává období klidu a rekonvalescence.

Ještě mě teda čekala jedna operace v lokální anestezii, a to aplikace portu - kterým mi budou pouštět limču v podobě chemoterapie. K té aplikaci, říkala jsem že na to asi do konce života nezapomenu. Nakonec při psaní tohoto příběhu jsem na to ráda zapomněla. Nebyl to příjemný zážitek.

Před další návštěvou onkologie jsem si šla pro výsledky genetiky. Tak jsem si zvesela nakráčela do ordinace, protože jsem nečekala nic špatného. No mýlila jsem se. Dozvěděla jsem se, že jsem nositelkou genetické mutace BRCA1. Když už se to tak nějak se*e, tak už pořádně, že jo. :)
S touto novinkou jsem přišla za panem primářem na onkologii, který z toho byl nadšený asi stejně jako já.
Genetická mutace BRCA1 - znamená zvýšené riziko vzniku rakoviny prsu a vaječníků. Tudíž je doporučené se toho zbavit. Prsa vem čert, ale sakra vždyť já ještě nemám děti. A i když jsem měla týden před první chemoterapií, ještě zkoušel narychlo sehnat termín na další operaci, při které by mi teda obě prsa odebrali. Bohužel neúspěšně a mě čekal nástup na stacionář.

Když toto píšu mám za sebou dvě AC chemoterapie ze čtyř. Sama nevím co to je, ale jsou to takové oranžové fujtajbly. Každých 28 dní chodím na injekce, které mají ochránit a vyřadit vaječníky z provozu. Před každou chemoterapií si zobnu tabletku, která má zabránit nevolnostem. Pak si dva dny po chemo zobnu další tabletky, a píchnu injekci, která vytváří krvinky. Když na to kouknu zpětně, tak ten týden po chemoterapii jsem po tomhle kombu jak zombie. Žaludek mám na vodě a provází mě zvláštní chutě. Jsem bolavá a mám návaly horka. Celkově bych to přirovnala, že se cítím jak po nějaké třídenní párty. No a hlava je úplně mimo.
Co jsem nesla asi nejhůř bylo vědomí toho, že při chemoterapii přijdu o vlasy. “Jsou to jenom vlasy..Narostou hezčí a lepší..” to jsem často slyšela . Ale já se svými vlasy byla naprosto spokojená. No svým vlasům jsem věřila, že bych mohla být vyjímka, a že mi zůstanou. Tahle naivita trvala asi 14 dnů.. Nejdřív jsem začla při česání tahat o pár vlásků víc než bylo obvyklé, stupňovalo to do pramenů. Pro mě asi nejhorší z toho všeho.. koukat na to, jak postupně přicházím o svou lví hřívu. Nadešel den shození posledních pár vlasů, a mě se ulevilo. Ještě v začátcích jsem měla hrdinné řeči jak si pořídím paruky různých barev, a uspokojím toho blázna v sobě, který by měl nejraději každou chvíli jiné vlasy. A nakonec? Nemám ani jednu paruku. Řekla jsem si kašlu na to, buď budu vystavovat plešku nebo to vyřeším kšiltovkou. Celý život jsem v létě trpěla, a říkala si že bych byla nejradši plešatá. Tak to mám. Užiju si léto bez pečené hlavy. A užiju si to, že nebudu trávit s vlasama 2 hodiny v koupelně.

Musím říct, že ve svém životě mám docela štěstí na lidi, třeba kamarád Dan v době covidu chtěl pomoct lékařům a vytvořil CAREBOTA, umělou inteligenci která z rentgenu plic rozezná onemocnění. A ve chvíli, kdy já šla na prvotní vyšetření, dal na sociální sítě že toho svého Carebota učí na rakovinu prsu. Když už jsem měla konečný verdikt jsem se s ním zkontaktovala, poskytla mu data ke své diagnóze, když už je to na ho*no, tak ať to je aspoň k něčemu užitečné. A Dan, i když má svou rodinu a práce nad hlavu, se ke mě neotočil zády, a pročetl si výsledky vyšetření a uklidňoval mě, že tam jsou dobré hodnoty. A celé to se mnou zkonzultoval. A takových je víc..
 
Klobouk dolů před tim mým chlapem, protože i když sám žije extrémním životem (FMX jezdec) tak takovýhle extrém asi nikdy nečekal. Pro mě je neuvěřitelnou oporou a podporou. A musím říct, že s ním po boku, je to všechno tak nějak snazší.
Moje i přítelova rodina - člověk v takovou chvíli potřebuje podporu od těch nejbližších,
Kolegové a šéf - vyšli mi vstříc, uzpůsobili mojí práci tak, abych to zvládala i během léčby.
Kamarádi, a hlavně Míša - se starají o to, abych byla ta Anet, která nemá žádné starosti,
Fuckcancer - projekt, ke kterému jsem se dostala díky dalšímu Danovi, kluk kterého jsem před 12-ti lety potkala na brigádě, a vlastně to byl pro mě první člověk kterého jsem poznala co si prošel léčbou rakoviny, ozvala jsem se mu ohledně jednoho nápadu, který se nám snad podařilo zrealizovat. Připojila jsem se k nim, a řeknu jen, FUCKCANCER!

A hlavně jsem ráda, že medicína u nás je tam, kde je.

“Já tý mrše ukážu s kým má tu čest a bude litovat, ke komu se nastěhovala.”
Anet!