Příběh Efky

Můj příběh asi není ničím zvláštní a je jako tisíce jiných. Jelikož se ale nerada lituji až dosud jsem ho nechtěla zveřejňovat. Zkusím tedy v krátkosti popsat, jak to všecko začalo. Rakovina nebyla pro mě žádná neznámá věc. Babička, se kterou jsem vyrůstala ji měla poprvé velmi brzo. Ještě jí nebylo ani 40 let. V té době nebyly takové možnosti jako jsou teď, ale babička měla vzácnou povahu a celý život vypadala, že si z toho vlastně nic nedělá. Bojovala s ní celkem 3x. Zemřela v 77 letech, když měla glioblastom, ale nikomu nedala nic zadarmo. Dokud mohla hýřila vtipem. V životě jsem se bála jen 2 věcí, že dostanu rakovinu a zůstanu bezdětná. Obojí se mi už stalo, takže se vlastně už nemám čeho bát :-D

Žila jsem běžný život jako spousta dalších lidí, práce, koncerty s kapelou, starala jsem se o svůj zvěřinec. Nic neobvyklého. Práce jsem měla vždy dost. Pracovala jsem jako sociální pracovnice, takže jak nastala nějaká krize, hned jsme byli i s mým týmem tam. Celý rok 2022 jsem se necítila dobře, ale vlastně jsem si říkala, že jsem přetažená z práce. Což by nebylo nic neobvyklého. Nahmatala jsem si bulku v podpaží a na prsu. Řekla jsem partnerovi, jestli ji taky cítí. Cítil ji.

Šla jsem k doktorovi, byla jsem ujišťována, že je to otlačenina od berlí. Jelikož jsem dělala čest svému příjmení, berle u mě byly klasický doplněk. Stále jsem poslouchala, že jsem mladá a žádná rakovina to nebude. Trvalo dlouho, než jsem se dostala na biopsii. A hádejte co??? 16. prosince 2022 se mi změnil život. Je to den na, který nikdy nezapomenu. Ten den mi oznámili, že mám rakovinu prsu. Hezký dárek k Vánocům, co říkáte?? :-D Začala jsem samozřejmě brečet, jelikož to pro mě byl šok. Během chvilky jsem se, ale vzpamatovala a začala plánovat jakou paruku budu nosit. Nakonec jsem teda nenosila žádnou, ale v ten moment jsem si myslela, že bez ní nevylezu na ulici. Vánoce jsem ještě strávila doma, ale hned začátkem ledna 2023 jsem podstoupila záchovnou operaci. Odstranění části levého prsu a všech uzlin v levé ruce. Musím říct, že víc mě bolela ta ruka. Musela jsem ležet, a to není nic pro mě. V tomhle je to se mnou těžké, nikdy jsem moc nevydržela ležet a ani odpočívat. V únoru jsem nastoupila chemoterapie celkem 16 a jak to tak někdy bývá, pěkně jsem si je odzvracela. Léčba na mě měla spoustu negativních účinků, diagnostikovali mi astma a také epilepsii, prostě když se daří tak se daří. Po chemoterapii následovala krátká pauza a už jsem frčela na ozařování. Jelikož jsem byla, ale hodně unavená a měla jsem dýchací potíže, tak jsem si poležela v nemocnici. Absolvovala jsem 30 ozáření a ke konci roku začala užívat i hormonální léčbu, kterou mám na 10 let.

Vzhledem k řadě nežádoucích účinků bylo jasné, že se do práce na plný úvazek už nemohu vrátit. Jenže jen tak sedět doma je pro mě vážně dost náročné. Začala jsem se zajímat o Fuck Cancer. Říkala jsem si, že bych ráda byla nějak užitečná. Mohla bych využít znalosti ze svého oboru. V sociálních službách jsem pracovala mnoho let, a tak mám o spoustě věcí snad přehled. Teda aspoň doufám. Minimálně můžu, ale ostatním Heroes dodat trochu humoru. Jak už to, tak bývá, tak špatné zprávy nechodí nikdy sami, a tak jsem se kromě toho, že mám rakovinu dozvěděla, že mám ještě BRCA 1 mutaci a ještě jednu mutaci. No tak to vysvětluje tu dlouhou řadu příbuzných s rakovinou. Jenže v té době to nikdo neřešil. V dnešní době už máme jiné možnosti.

Věděla jsem, že mě čekají ještě operace, ale co se týče prsou, tak jsem myslela, že už jenom jedna. No spletla jsem se. V červnu 2024 jsem podstoupila mastektomii s okamžitou náhradou implantáty. Moc jsem si prsou neužila a dostala jsem několik infekcí. Takže v září 2024 jsem šla na další operaci, tentokrát radikální mastektomii. No asi bych řekla, že takový způsob léta se mi zdá poněkud nešťastný. Jelikož, ale operací zjevně není nikdy dost tak rána stále krvácela a to tak, že hodně, a to několik měsíců. Stále jsem chodila na výplachy, ale moje tělo si dělalo jako obvykle své, už bych asi měla být zvyklá. V závěru roku jsem si pořídila pseudomonádu a taky další operaci. Ležela jsem na kapačkách, kde mi kapala antibiotika a vůbec mi nedocházelo, že je to celkem průser. Vlastně mě nejvíc štvalo, že musím ležet. Nakonec jsem se z toho nějak dostala i když ležet jsem se pořád moc nenaučila :-D

O prsa jsem sice přišla, ale o smysl pro humor ne. Snažím se tak nějak fungovat, zpívám s kapelou, starám se o svoje zvířata a tak. Chtěla bych jen říct, že rakovinou život nekončí. I když se zdá, že všechno stojí za nic tak pro ty drobné okamžiky štěstí stojí za to žít.