Příběh Aničky

Napsat příběh o tom, jaký 'hegeš' mě v životě potkal, nebude nic jednoduchého. Když se někomu přihodí něco špatného, většinou to celkem rychle vytěsní... proč bychom si taky měli nechávat v hlavě špatný věci, že jo? Zkusím se ale zamyslet a vybarvit si všechno a od úplného začátku.

Jednou v noci, v prosinci, v roce 2023, jsem se z ničeho nic probudila, s rukou položenou na prsu a myšlenkou, abych si sáhla na to prso. Tak zvláštní pocit! Jak kdyby mi něco říkalo: „Hej, tak už si to konečně najdi, nebo umřeš!“ Samozřejmě, že jsem tam cítila bulku. 

Prvních pár dní jsem si říkala, že se ty prsa mění z menstruace a že to určitě brzy zmizí. Když ale bulka nezmizela ani po Vánocích, zvážněla jsem. Vzpomněla jsem si na rok 2020, kdy právě rakovinou prsu onemocněla moje maminka. Byla jí zjištěna genetická mutace BRCA 1 a hádejte co... já jsem nositelkou tohohle genu taky. Myslela jsem na to, jak bylo mamce špatně po chemoškách, jak jsem ji v noci držela kýbl u hlavy, jak jsme jí holili hlavu dohola, jak jsme jí vybírali čepičky, jak jsem jí vařila, obstarávala ji. To mě jako čeká to samé? Říkala jsem si, že přece nemůžu přijít o svá obě prsa, vždyť mi je teprve 24 let. 

Užila jsem si vánoční svátky a potom jsem se okamžitě objednala na ultrazvuk prsu. Do poslední chvíle jsem počítala s tím, že mi pan doktor řekne, že se jedná o nějakou cystu nebo něco podobného. Přišla jsem do ordinace, kde byla úplná tma, lehla jsem si na lehátko a čekala jsem na doktorův verdikt. Z běžné 20minutové prohlídky ultrazvukem byl asi hodinu a půl dlouhý zákrok, kde jsem musela podstoupit i biopsii a mamograf. Doktor mi řekl, že to dělá hlavně vzhledem k mé BRCA pozitivitě, ale že se mu to jako nádor nezdá. Když jsem se vrátila zpět do čekárny, uviděla jsem tam sedět moji mamku, která měla slzy v očích, byla vyděšená k smrti a já věděla, že je to špatný. Proč by mi jinak dělali biopsii a mamograf, když to není nádor?

V pátek, 5. ledna 2024, jsem si šla vesele na zkoušku. Bylo brzy ráno a já cestou koukala do nádherných barevných červánků a říkala si, jaký by asi byl ten život, kdyby to byla vážně rakovina? Když jsem dopoledne volala mamce, že jsem tu zkoušku udělala, ona mě svou novinkou vůbec nepotěšila: „Volala sestra, že je to zhoubný. Už jsem tě objednala k paní doktorce Smetanové na onkologii, na gynekologii, na PET-CT a na mammární tým.“ Co na to má člověk jako říct? Chvíli jsem si pobrečela na chodbě naší fakulty, pak jsem vzala telefon a napsala jsem stejnou zprávu, do všech facebookových skupin, kde byli moji kamarádi, kamarádky, spolužáci, kolegové. Napsala jsem, jak se věci mají, ale ať ví, že jsem ok a nehroutím se. Zvolila jsem tuhle strategii, aby se s tím každý mohl vyrovnat sám a abych se vyhnula soucitným řečem a pohledům, kdybych to musela každému říkat osobně. 

Od následujícího týdne to všechno vypuklo. Mně ale utkvěla v paměti ještě jedna věc. V neděli, 7. ledna, totiž v televizi dávali nový seriál „Smysl pro tumor“. Ani nevím, jestli dokážu popsat, jak jsem se při sledování cítila. V prvním díle se hlavní hrdina seriálu Filip, dozvěděl, že má rakovinu a musel to oznámit svým blízkým. Byl to student, mladý člověk, který měl život před sebou. Stejně jako já. Od té doby, jsem s Filipem žila stejný příběh, a to každou neděli na ČT1.

Ještě předtím, než jsem zahájila léčbu, došla jsem si na tetování obočí a vyrazila do Prahy pro paruku. V ten den se ukázalo, co znamená pravé přátelství. Do Prahy mě vezly dvě kamarádky, které mi v půlce cesty daly do ruky telefon, že prý pro mě mají překvapení. Na obrazovce bylo věnování. Přesněji, věnování celkem 23 tisíc na moje nový vlasy. Pod věnováním byly vypsány všechny jména mých přátel, tedy všech, co se mi na nový vlasy složili. Dojímám se i teď zpětně, když o tom píšu.

Nejprve přišly na řadu chemoterapie. Vzhledem k tomu, že většina lidí s genetickou mutací BRCA, onemocní nádorem typu „triple negative“, musí se zahájit léčba co nejdříve, aby se zabránilo šíření formou metastází. Já jsem měla nádor velký 1,5 cm a jednu lymfatickou uzlinu v metastázi. Jako první jsem docházela na chemoterapie, o kterých se mluví jako o Aperolu. Mají totiž identickou barvu a máte po nich stavy, které by se klidně mohly přirovnat ke kocovině, s takovým rozdílem, že stavy po chemo jsou mnohonásobně horší. Na tyhle Aperoly jsem chodila dva měsíce, celkem čtyřikrát, vždycky jednou za čtrnáct dní. Bylo to takové bolavé období. Jeden týden mi bylo totálně na nic, další týden jsem konečně mohla žít, ale když jsem se postavila pořádně na nohy, přišla další chemoterapie. 

Vlasy mi začaly padat asi čtrnáct dní po první chemoterapii. Jelikož jsem si to už jednou prožila s maminkou, hned jsem věděla, co dělat. A tak mi to mamka vzala mašinkou dřív, než budu mít plný polštář vlasů. Přišla jsem si jak nějaký mimozemšťan. Nic moc, ale člověk si zvykne na všechno. Ven, do školy a do nemocnice jsem nosila paruky, takže jsem se alespoň na chvíli cítila jako žena, a ne jako malý plešatý chlapeček. Spolu s pleškou ale přicházely i jiné nepříjemnosti. Velké nauzey a průjmy, závratě, chřipkové stavy z injekcí na tvorbu krvinek, červenání kůže z chemoterapií, kvasinkové infekce a podobně. 

Všechny tyhle stavy ale přešly ve chvíli, kdy jsem začala docházet na druhou fázi chemoterapií. Tentokrát jsem chodila každý týden po dobu tří měsíců, ale pokaždé jsem v nemocnici strávila až několik hodin. Když jsem chodila na Aperoly, celkově jsem na stacionáři strávila tak půl hodiny. Oproti tomu při docházení na tyhle každotýdenní chemošky, jsem si tam poležela klidně i čtyři hodiny. Měla jsem dva druhy chemo a k tomu ještě imunoterapii. Imunoterapie se podává kapačkou, stejně, jako je to u chemoterapií, s tím rozdílem, že imunoterapie nezabíjí rakovinové buňky, ale vytváří proti nim imunitu. I přesto, že jsem na tyhle chemo chodila každý týden, žádné vedlejší účinky jsem z nich neměla. Jediné, na co si vzpomínám, byly situace, kdy jsem přišla do nemocnice na další dávku, ale po konzultaci mých výsledků z krve s paní onkoložkou, jsem na ní nemohla dorazit. Důvodem byly špatné jaterní výsledky a pokud by mi byla další dávka aplikována, mohly by mi játra selhat. Občas se mi tedy chemoterapie posunuly na další týden.

Po chemoterapiích mě čekalo vyšetření PET-CT. To, které ukáže, jestli léčba vůbec zabrala. Měla jsem strach. Strašně jsem se bála, co tam uvidí. Jestli to všechno trápení mělo vůbec nějaký smysl. A pak přišly výsledky. Seděla jsem v ordinaci, poslouchala doktorku a najednou slyším: „Nádor úplně zmizel.“ Bylo to, jako kdyby se mi na pár vteřin zastavil čas. Všechno ve mně se uvolnilo. Tlak, který jsem nosila měsíce, najednou spadl. V očích jsem měla slzy, ale tentokrát to nebyly slzy zoufalství. Byla to čirá úleva a štěstí. Obrovské štěstí. 

Po těch pěti měsících chemoterapie jsem měla konečně měsíc volno. A to byla tak neskutečná úleva, že to ani nejde úplně popsat. Najednou jsem nebyla každý týden v nemocnici, nemusela jsem pořád počítat, kdy mi zase bude zle, nebo řešit, jestli můžu tohle sníst a podobně. Ten měsíc byl jako malý zázrak. Najednou jsem mohla být zase víc sama sebou. Mohla jsem odjet pryč s kamarády, bez omezení sportovat, aniž by mi bylo špatně, jít kámošce na svatbu, jet na fesťák – no prostě žít život. Usínala jsem bez strachu, co přijde zítra. Byla jsem unavená, jasně, ale zároveň svobodná. A hlavně jsem si začala znovu užívat obyčejné věci. Věděla jsem, že mě čeká operace, ale v tu chvíli jsem to neřešila. A ten měsíc byl dar. Fakt.

V červenci 2024 jsem šla na operaci. Dělali mi mastektomii obou prsou. Bylo to velký rozhodnutí, ale zároveň jedno z těch, který jsem musela udělat, abych měla šanci žít bez návratu nemoci. Mastektomie znamená chirurgické odstranění prsu, v mém případě obou. Dělá se to tehdy, když je vysoké riziko návratu rakoviny nebo když už v prsech byl nález, který by se mohl dál šířit. U mě to byla kombinace, nádor už tam byl, a zároveň to bylo preventivní opatření, aby se to nevrátilo. I když to zní drasticky, někdy je to prostě ta nejjistější cesta. Nebudu lhát, bála jsem se. Bylo to těžký, fyzicky i psychicky. Ale věděla jsem, že to dává smysl. Že je to další krok k tomu, abych byla zdravá. A i když to bylo náročný, byla jsem připravená. V hlavě jsem to měla srovnaný, už během chemoterapií jsem věděla, že tahle operace přijde. Ten den byl intenzivní. Všechno se seběhlo rychle – přípravy, nástup, poslední pohled do zrcadla. Ale pak jsem se probudila a bylo to za mnou. A i když mě čekala další rekonvalescence, měla jsem pocit, že jsem přežila další velký boj. A to se počítá.

Asi tři měsíce po operaci, když jsem byla už zahojená a trochu si oddechla, přišlo další kolo. Začala jsem chodit na ozařování. Byla to další fáze léčby, která měla snížit riziko, že by se nemoc mohla vrátit. Chodila jsem tam každý všední den, celkem pětadvacetkrát. Ráno jsem vstala, jela do nemocnice, nechala si "posvítit" a zase jela domů. Celý proces trval jen pár minut, ale i tak to bylo dost náročný. Ne fyzicky jako chemoterapie, spíš tím každodenním opakováním a únavou, která se postupně hromadila. Ze začátku to šlo, ale ke konci už jsem byla fakt hodně vyčerpaná. Kůže mě v místě ozařování začala pálit a být podrážděná, jako když se spálíš na slunci, naštěstí jsem se ale díky medikaci vyhnula úplnému spálení. Pořád jsem si říkala, že je to poslední fáze, poslední krok, kterým si musím projít, abych to celé zvládla.

Během toho, co jsem chodila na ozařování, jsem zároveň chodila i na imunoterapii. Byla to tzv. zajišťovací léčba. Na imunoterapii jsem docházela pravidelně, i když už jsem byla po chemoterapii i operaci. Trvalo to až do ledna 2025. Nebylo to tak těžké jako chemo, ale i tak to mělo svoje dny. Občas únava, někdy slabost, někdy jen pocit, že už bych chtěla mít fakt klid. Tělo už zkrátka za ten rok dostalo dost zabrat a už jsem to na sobě dost pociťovala. Ale věděla jsem, proč to dělám. Imunoterapie je vlastně taková poslední „pojistka“. Něco, co mi dává větší šanci, že už se to nevrátí. A i když jsem toho už měla plné zuby, byla jsem vděčná, že tahle možnost existuje. Brala jsem to jako poslední úsek maratonu. 

Když se teď ohlédnu zpátky, jsem na sebe neskutečně pyšná. Prošla jsem si tím vším a zvládla jsem to. Chtěla jsem přežít, takže jsem to musela opravdu ustát, vydržet, a nakonec z toho i něco získat. Protože i když mi nemoc spoustu věcí vzala, možná mi toho paradoxně ještě víc dala. Našla jsem nový přátele – díky spolupráci s Fuck Cancer jsem potkala lidi, kteří přesně ví, čím jsem si prošla, a se kterými mě pojí něco mnohem hlubšího než jen náhoda. Dostalo se mi podpory, kterou bych si nikdy neuměla představit. A nejen to – v průběhu toho všeho se mi zpátky do života vrátil můj bývalý přítel. Znovu jsme se našli v době, kdy to bylo možná nejvíc potřeba. Za to budu navždy vděčná. Díky dnům volna, kdy jsem se mohla konečně zastavit, jsem objevila úplně nový koníček, macramé. Nikdy bych nevěřila, jak uklidňující může být prosté vázání uzlíků. Dokonce jsem se přihlásila do soutěže Vuchlady… a vyhrála jsem. To pro mě nebyla jen radost, ale i potvrzení, že můžu zářit i jinde než v nemocničním světle. A možná ta největší změna? Změnila jsem směr svého profesního života. Ekonomie, kterou jsem dělala předtím, už mi nedávala smysl. Po tom všem jsem cítila, že chci být blíž lidem. A tak jsem se rozhodla jít do zdravotnictví – pomoct, podpořit, vracet to, co mně bylo dáno. Tenhle příběh není o nemoci. Je o síle. A o tom, že i z nejtemnějších období může vyrůst něco krásného.

Na závěr chci ze srdce poděkovat všem, kteří tu pro mě byli. Moje mamka – opora, kterou slova ani nedokážou popsat. Byla jsi u mě v těch nejtěžších chvílích, držela jsi mě, když jsem padala, a věřila jsi mi, i když jsem sama pochybovala. Díky tobě jsem to nikdy nemusela zvládat úplně sama. Děkuju, mami, za všechno. Děkuju celé mojí rodině, která mě podržela a nepustila. Přátelům a spolužákům – za každou zprávu, návštěvu, objetí, za to, že jste mi dávali pocit, že jsem pořád já, i když jsem si někdy připadala jako někdo úplně jiný. A obrovské díky patří i všem z Fuck Cancer. Vaše energie, pochopení, humor a síla mi pomohly přežít tolik dnů, kdy bych to jinak nedala. Díky vám jsem se necítila sama – a to je v takových chvílích ta největší vzpruha.