Příběh Vlaďky

Nejsou to “jen” vlasy… Je za tím mnohem víc, “TO” jen tak nedoroste (něco nechceme, aby dorostlo). Hodně dlouho jsem nedokázala vyslovit: MÁM RAKOVINU. Mám nádor, který není úplně známý, je vzácný, agresivní a vyskytuje se spíš u mužů.

Všechno začalo v únoru 23, kdy jsem byla na každoroční gynekologické prohlídce. Vzhledem k podezření na polycystické vaječníky jsem nepřikládala slovům pana doktora moc váhu, když mi řekl, že vidí na levém vaječníku cystu. Domluvili jsme se na pozorování a krevních testech a markerech apod. Následující kontrola po cca 2 měsících zlepšení nepřinesla, ale testy byly v rámci možností v pořádku. Cysta se zvětšila. Další kontrola za 2 měsíce, to už mě lehce začalo znervózňovat. Červnová kontrola již vykazovala cystu velikosti kolem 12 cm a to už pan doktor nečekal a poslal mě do nemocnice, kde mají lepší přístroje.

Po vyšetření v nemocnici lékař stále mluvil o cystě a rovnou naplánoval operaci: levostranná adnexektomie, bohužel už to bylo tak velké, že místo laparoskopie, jsem se probudila rozpáraná od pupíku až kamsi a téměř 30 stehy sešitá. Jak to bylo velké, tak operace neprobíhala úplně bez komplikací. První operace, první stresy, bolest, srůstání. Po 10 dnech propuštění domů, léčení, klidový režim a… ČEKÁNÍ na výsledky (měly být cca po 4 týdnech). Mezitím se dostavily komplikace při převazech, kdy se mi rána nedostatečně uzavřela, protože stafylokok - antibiotika, převazy, “šťouchání” stříbra do rány, atd. nakonec doléčení a závěreční šití.

Výsledky ani po 4 týdnech neznámé. Po cca 5-6 týdnech jsem šla na kontrolu ke svému gynekologovi, kde pan doktor za dělohou objevil cca 6 cm velký útvar. Nebyl si jistý, zda to není nějaká sraženina po operaci nebo něco horšího. Začalo opět kolečko nemocnice a dalších vyšetření. Tam si mě předali asi 3 doktoři, ale konečně jsem se dozvěděla výsledky. Bohužel nebyly příznivé, prvotní šok z informací a slov jako následná léčba, vyšetření PET/CT, byly pro mě úplně nové a strašidelné.

První diagnóza, první PET/CT srpen 23, první setkání s onkogynekologickým multidisciplinárním týmem a obrat všeho - další operace, slovo jako nádor, následná léčba, hrozba stomie, úplné odstranění dělohy a druhého vaječníku- pro mě v tu danou chvíli asi největší šok a rána. Myslím, že v tu chvíli se mi úplně zastavil mozek, protože varianta, že nikdy nebudu moct mít děti, mě úplně ochromila (to jsem ale nevěděla, co mě ještě čeká).

Nástup 10. 9. 23, následující den: odeslání na urologii - zavedení stentu do levého močovodu. 12. 9. 23 - jde se na věc, po domluvě s anesteziložkou jsem si nechala zavést epidurální anestezii, zpětně to vidím jako jednu z výhod. Předpokládaný odhad délky operace cca 1,5-2,5 hodiny, nakonec jsem tam ležela něco kolem 9 hodin, ale to už vím pouze z vyprávění. Laicky řečeno - všechno, co se posrat mohlo… se posralo. Ale zvládla jsem to, údajně jsem i po probuzení mluvila. JENŽE…

Nejspíš kvůli náročnosti, délce operace, všem možným zákrokům, čištění dutiny břišní a já nevím čemu všemu… jsem šla ještě během noci na sál, a to akutně - hrozila mi amputace levé nohy, levého bérce (pár hodin po operaci, mi začala otékat noha od kolene dolů). Takže přišly radikální řezy a já tak přišla o citlivost v dolní končetině, ale MÁM nohu. A tak jsem pár dní prospala a bojovala. Teda rodina bojovala a lékaři o tělo (noha, drény na každé straně) a pak se k tomu přidaly nefungující ledviny, takže následovala dialýza - několikrát. Ufff, zabralo to.

Někde mezitím další operace břicha (někde něco protékalo). Takže další převazy v anestezii, kontroly, vyšetření. Po několika dnech jsem byla přeložena z KARIMu na JIP, tam to nebylo úplně fajn, po dalších cca 10 dnech na chirurgii, kde bylo naplánováno překrytí bérce ze štěpu z nohy, rozhýbání se lehce a znovu se učit sedět, chodit. Ze začátku nebylo vůbec jednoduché se po měsíci v posteli znovu narovnat, znovu se navyknout na jídlo, na porce.

Pár dní doma a hned zpátky do nemocnice. Začátek listopadu 23 - nástup na onkologii - první chemoterapie. Nevěděla jsem, co mě čeká, blbě jsem chodila, snažila se jíst, abych dostala energii a učila se nové věci. Před sebou 8-9 cyklů chemoterapie a nevědomí, co to udělá s tělem a hlavou. Naučila jsem se nějaký režim, ale vždy přišlo něco, co mě dostalo do kolen. Po prvním chemoterapii následná hospitalizace (selhání bílých krvinek), teploty, izolace. Po třech týdnech začaly padat vlasy, což mě rozsekalo asi úplně nejvíc. Nejdřív jsem se ostříhala na krátko a pak mě manžel vzal strojkem, počkala jsem až odejde na pivo a já probrečela půl večera. Najednou to nebyla jen noha, nemocnice a tak, najednou přišla ta realita té nemoci.

Byl březen/duben 24, téměř na konci chemoterapií a já zase na kapačkách kvůli horečkám. Poslední 9. chemo mi odpustili a teď jen počkat na PET/CT. Rychle na rehabilitace, ať můžu brzy zase běhat. Květen 24 - pořád tam něco je (vlevo v pánvi uzlina)… uděláme kontrolní sono červenec 24 - pořád stejné. Uděláme PETko v září. Říkám si: vrátím se do práce, přijdu na jiné myšlenky a vůbec si nepřipusť, že by to tak nebylo. Září 24 - výsledky: no, na levé straně je to stejné, ale nový nález vpravo. Další bomba - zavedení portu, další chemoterapie, další nástup, nemocnice a stejné kolečko, přerušení rehabilitací. Zase 8 cyklů, stejné dávky, jiné komplikace a onemocnění (zánět spojivek, zánět močového měchýře, zánět středního ucha atd.). Únor 25 - poslední chemo a březen 25 PETko - nic neroste, nic nového, stejné.

Jaro a léto pro mě bylo hodně náročné spíše po psychické stránce, a tak jsem vyhledala pomoc. Od srpna 25 navštěvuji paní psycholožku a musím říct, že mi neuvěřitelně pomohla. Stále je na čem pracovat.                               

Srpen 25: návrat do práce, odreagování, obavy z vyšetření.  PETko září 25: remise - útvary se zmenšily. PETko prosinec 25 - nic nesvítí a nic tam není!!!

Číslům a písmenům u diagnóz stále nerozumím, ale třeba se v tom někdo vyzná: C48, C56, T819, N1793, R579, G728, E872, D649, T810
C495 ZN - pojivová a měkká tkáň pánve - Stav po levostranné adnexektomii s nálezem desmoplastického tumoru z malých buněk, peroperačně adherence k rektosigmatu a porušení pouzdra.

I když mám někdy slabší chvilky, tak neskutečně obdivuju lidi kolem mě, kteří to celé prožívali a prožívají se mnou. Jsem vděčná svému tělu, jakou neuvěřitelnou práci odvedlo a já se pokusím, i přes bolest a občasnou lenost, že ho budu víc poslouchat.