Stanislav Urbánek
Protože to nevzdám .....
Když mu lékaři před čtyřmi lety oznámili zákeřnou diagnózu, která mu dávala maximálně pět let života, jeho svět se zhroutil. Místo toho, aby se smířil s osudem, začal znovu hledat smysl a naplnění. Splnit si dlouho odkládané sny, to byl vedle uzdravení jeho cíl. Cestovat a poznat všechny divy světa. Pro mnoho zdravých lidí nepředstavitelné, ale pro Standu, kterému není zdravotně hej, to je sen, který se postupně stává skutečností.
Ačkoli se nemoc několikrát vrátila, Standa nepřestal hledat krásu a smysl života i v těch nejtěžších chvílích. Jeho příběh plný odvahy, naděje a víry, že každý den je darem, najdete i na jeho blogu.

Příběh Standy
Protože to nevzdám...
Před pár dny mi Facebook nabídl přidat k příspěvku tuto známou písničku a já si při poslechu uvědomil, jak moc silný text má. Obzvláště nyní mám pocit, že mi mluví z duše.
Můj příběh začíná v půlce ledna roku 2021. Na některá data či dny člověk nikdy nezapomíná, jak moc se vám zažerou do paměti. Den, kdy vám urolog oznámí, že máte nejspíše velký nádor v břiše, byl jedním z nich. Když se na to dnes dívám zpětně, doslova se mi, jako lusknutím prstů, změnil dosavadní život. Po sérii vyšetření a hlavně za velké pomoci známých jsem se po pár dnech ocitl v sarkomové poradně nemocnice Motol. Zde mi mladá doktorka řekla verdikt, na který jsem nebyl vůbec připravený. „Bohužel máte nádor a počítejte s pěti lety života.“ Tak to se mi doslova úplně zhroutil svět. V té době mi bylo necelých 47 let, zrovna jsem se rozváděl a byl jsem sotva rok dědkem. Nikdy jsem nijak nemarodil, moje složka u doktora byla určitě pokrytá pavučinou a silnou vrstvou prachu.
Takže maximálně pět let života? To jsem nemohl zkousnout, připadalo mi to jako hodně hloupý vtip. Přece jenom chci dál vidět svoje děti a být u toho, jak vyrůstá mé vnouče. Jsem v nejlepších letech a život bych měl mít ještě před sebou. Pak nastal doslova sled událostí, čas zařadil snad sedmý stupeň rychlosti a za pár dní to bude už čtvrtý rok od neblahého proroctví. Pokusím se vám to zprostředkovat ve zkrácené verzi, jinak plnohodnotné čtení o celé anabázi a průběhu nemoci najdete na mém blogu (tady).
Operace nakonec proběhla úspěšně. Sice jsem už myslel, že se jí možná nedočkám, protože jsem byl v hrozném stavu. Nejedl jsem, hodně zhubl a vše se odehrávalo hlavně v době covidu. Vyoperovali mi nádor o velikosti 30 cm a hmotnosti 7 kg. K tomu vzali pár dalších nepotřebných orgánů, například jednu ledvinu. Prokázalo se, že šlo o zhoubný dediferencovaný liposarkom, ale naštěstí vzali vše, čeho se dotkl. Měla to být výhra.
Euforie mi vydržela přes dva roky, i když můj stav nebyl jako dřív. Na slabost, závratě, kolísající tlak a další prekérní stavy jsem si postupně zvykl a naučil se s nimi žít. Hlavně jsem se z toho poučil a začal si plnit své sny, na které jsem paradoxně do té doby neměl čas. Ten první a největší byl z mládí – navštívit Machu Picchu v Peru. Postupně jsem nabýval síly, chodil se svým psem na dlouhé procházky a šplhal na všechny kopce ve svém okolí. A tak se nakonec stalo, že v roce 2022, necelý rok a půl po operaci, jsem stál na kopci a pod sebou měl toto nádherné a tajemné město Inků. Bylo to jako zadostiučinění – nakonec jsem to přece jen dokázal. Zde někde se ve mně zrodila myšlenka objet všech sedm divů světa a dokázat si, že to zvládnu i se svým handicapem.
Můj chirurg mi tvrdil, že pokud se nádor neobjeví do dvou let, máme pravděpodobně vyhráno. Je vzácný, naštěstí nemá metastáze, ale na úkor toho se znovu vrací. S každým dalším měsícem jsem nabýval sebevědomí a začínal věřit, že to byla jen drobná epizoda v mém dalším životě.
Objevil se přesně za 26 měsíců. Zrovna jsem se chystal na další div světa, tentokrát do Mexika. Byla to rána z čistého nebe, když vám ve čtvrtek telefonicky oznámí, že máte znovu nádor. Doslova jsem se v tu chvíli sesypal, nechápal jsem, proč se tohle děje zrovna mně. V pondělí jsem odletěl a ihned po nádherném zážitku z mayských pyramid jsem nastoupil na další operaci.
Operace sice opět dopadla dobře, ale komplikace s hojením mě v nemocnici připravily o tři týdny života. Už to nebyla taková euforie, přece jen zkušenosti mě držely při zemi. Ale asi člověk zapomíná na špatné věci rychleji, a tak po delší rekonvalescenci jsem opět začal pošilhávat po dalším divu světa. Asi jsem nezmar, nebo zatvrzelý – prostě jsem potřeboval jiné vjemy, jinak bych se z toho časem zbláznil. Takže jsem si objednal další dovolenou a víte, co je déjà vu? Pár dní před odletem zazvonil mobil a ano, nádor byl zpět. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet – tohle už bylo jako z nějakého béčkového filmu, to nevymyslíte.
Brazílie byla úžasná. Karneval na sambodromu byl nezapomenutelný zážitek a socha Krista monumentální. Bohužel mě pak čekala další operace, která už nedopadla tak úžasně. Při dlouhé operaci došli lékaři k rozhodnutí, že by udělali víc škody než užitku, a nádor nevyoperovali. I když nic nevzali, tak jsem skoro měsíc nemohl nic jíst a vše jsem opět vyzvracel. Na jaře 2024 se jako další léčba nabízela chemoterapie, případně ozařování, nebo zapojení do studie nového léku. Poslední dvě možnosti nakonec neprošly, tak mi zůstala jen chemoterapie. Prozatím ta slabší, mono, abychom si hned na začátku nevystříleli všechny patrony. Na tu jsem nastoupil v květnu a po dobu čtyř měsíců jsem si „užíval“ růžových lektvarů. Není to zrovna jeden z těch lepších zážitků a zasvěcení vědí, jak se člověk cítí.
Kontrola CT nebyla nijak pozitivní, ale ani příliš negativní. Nádor vyrostl opravdu nepatrně a lékaři se rozhodli, že mi dají čtvrt roku klid, abych se z toho dostal. Toho jsem mezitím obratně využil a splnil si čtvrtý div světa – navštívil jsem úchvatnou Petru v Jordánsku. Opravdu krátký výlet, ale na vyčištění hlavy ideální. Další kontrola CT už tak nejednoznačná nebyla. Nádor roste dál a já mám za pár dní nástup na další chemoterapii, tentokrát i s pobytem a plnou penzí. Naštěstí mám před sebou ještě další tři divy světa, které musím pokořit, a to je pro mě ten motor, co mě žene dál.
Začal jsem veršem z písně a tak i skončím:
„Pak začnu zase bojovat a přestanu svý rány litovat, pro svůj život musí každej běžet sám.“