Příběh Lenky

Doktorka v růžovém. Můj život s rakovinou

Byl 14. únor 2024, svatý Valentýn. Den, kdy svět voní po růžích a čokoládě, den, kdy zamilovaní sdílejí polibky, zatímco já ležela v nemocniční posteli a počítala hodiny do rána. Valentýn, který se mi navždy vryl do paměti! Ne jako den romantických gest, ale jako začátek mé nové životní onkologické cesty.

Ráno mě čekala oboustranná mastektomie. Ironie osudu? Možná. Ještě včera jsem byla žena, která se pyšnila svými prsy, symboly ženskosti, atraktivity, možná i trochu narcismu. A dnes jsem měla o ně přijít. Vnímala jsem je jako součást sebe, jako ozdobu, kterou jsem nosila hrdě. A přesto jsem věděla, že právě ony se staly časovanou bombou, která mi tikala pod kůží.

Ležela jsem na nemocničním lůžku a v hlavě se mi honily myšlenky, které by neunesl ani největší kufr světa. Strach. Vztek. Smutek. Všechny emoce se praly v mé hrudi tak prudce, že jsem měla pocit, že mě roztrhnou. A tak jsem vzala tužku a začala psát. Psala jsem proto, abych se nezbláznila. Abych ze sebe dostala napětí, které by jinak explodovalo.

Byly to první řádky mého Deníku naděje. Nešlo o žádnou literaturu, spíš o syrový dech přežití. Ale fungovalo to. Každé slovo bylo jako malý výdech, každý odstavec jako kousek světla probojovaný skrze tmu. A já, profesorka medicíny, jsem si uvědomila, že i tohle je evidence-based metoda. Psaní totiž stimuluje v mozku takzvaný „drahý dopamin“, naši vlastní chemii radosti, naděje a života. Smála jsem se té ironii: vědkyně, která se roky zabývala imunitou, teď sedí na nemocniční posteli a objevuje terapii, kterou jí žádná učebnice nenabídla.

Tak se psaní stalo mou psychoterapií. Možná i mou záchranou. Bylo to, jako bych na papíře znovu učila samu sebe dýchat, věřit, vydržet.

Ze dne na den jsem se ocitla na druhé straně barikády. Z lékařky, která byla zvyklá mít věci pod kontrolou, se stala pacientka, která neměla pod kontrolou vůbec nic. Z učitelky, která edukovala a vychovávala jiné, se stala žena, která se musela znovu učit sama, jak přežít, jak se zvednout, jak neztratit naději.

Podstoupila jsem bilaterální mastektomii a radioterapii kvůli kombinaci lobulárního a duktálního karcinomu a pozitivní sentinelové uzlině. Díky negativnímu výsledku testu MammaPrint jsem se vyhnula chemoterapii, aspoň malá úleva uprostřed bouře.

Z osobního deníku naděje se postupně stala celá kniha s názvem Doktorka v růžovém aneb můj život s rakovinou. V knize ale nečtete jen seznam diagnóz a léčebných postupů. Sdílím i to, co v lékařských zprávách nenajdete. Kožní reakce po ozařování, bolesti kloubů, lymfedém, potíže se zuby a trávením. Sdílím i to, co mě drželo nad vodou: dechová cvičení, otužování, doplňky stravy, spánek, obyčejné procházky, humor, nadhled a blízkost mých synů a přátel.

Píšu i o systému zdravotní péče: někdy kriticky, ale vždy s vděčností. Ne proto, abych hledala chyby, ale proto, že věřím, že jen pojmenováním věcí nahlas se mohou dít změny. Tahle kniha není jen o nemoci. Je o životě. O cestě ženy, která se ztratila a znovuse našla. O kompasu, který v sobě máme všichni. O naději, která někdy bliká jen slabě, ale nikdy nezhasne.

Na křtu mé autobiografické knihy (říjen 2025) budu stát nejen jako profesorka, ale i jako pacientka. Jako žena, která ví, co znamená padnout. Ale která také ví, že vstát je možné. Že v tom nikdy nejsme samy.

A tak dnes říkám své motto, které mě provázelo každým těžkým okamžikem: „Padnout není slabost. Zůstat ležet je volba. A já volím vstát.“ Tahle slova nejsou jen mým vyznáním. Jsou pozvánkou. Pozvánkou pro každou ženu, která padla. Aby věděla, že má právo zvednout se – ve svém tempu, po svém. Pomalu, klidně, jinak. Ale zvednout se.