Příběh Elišky

Dlouho jsem přemýšlela, jestli napíšu svůj příběh „obyčejné rakoviny prsu“, jestli to vůbec stojí za zveřejnění, když je nás 7000 žen každý rok, co tímhle typem rakoviny onemocní. Jak běžná nemoc to vlastně je, z pohledu člověka, který poznal vás, z Fuck Cancer bez rukou, nohou v nevyléčitelných stádiích a s různými dalšími handicapy, jak těžkými léčbami jste si všichni prošli. Vedle toho je ta moje rakovina procházka růžovým sadem, která dobře reaguje na léčbu, ale je úplně stejně na hovno jako jakákoliv jiná. A pak jsem si řekla vlastně proč ne, právě proto, že je to tak časté onemocnění, tak si o něm chce přečíst hodně žen. A čím víc je o tom napsané, tím víc si v tom každý najde to své, jak to prožívá a tahá se s tou potvorou o život. „Bojuj bojovnice vybojuješ protože musíš, máš tady povinnosti, máš děti…“. Jak tyhle řeči nesnáším a vždycky si s úsměvem říkám, nemusím vůbec nic. Můžu se na to akorát tak vykašlat…

Nevím jestli se počítám mezi mladé nemocné, ale mezi ty staré si taky ještě sama sebe neřadím . Řekla bych tak ten zlatý střed v nejlepším věku. Z jakého pohledu vzít tenhle příběh, abych tady nepopisovala diagnózu, léčbu, to co prožívá každý z nás… Ale každý není nemocná máma, co je v nemoci sama s dětma. I když zase tak úplně sama nejsem, mám rodinu, která za mnou stojí, skvělou mámu, která mi moc pomáhá, přítele který mi dodává sebevědomí a pečuje o mé zdraví a spoustu kamarádů, kteří mě podporují a vždycky zvednou náladu. Ale i přes to všechno mám pocit, že jsem na všechno sama, sama s dětma, sama na život…Uhnaná a unavená máma… A jsem přesvědčená o tom, že moje onemocnění je vyvolané stresem, že bych onemocněla třeba v šedesáti, ale to že to přišlo teď bylo způsobené tím, co jsem si za poslední tři roky zažila (ztráta rodiny, ošklivý rozvod, toxický vztah+rozchod s novým partnerem, budování nového domova), že jsem si za tři roky neodpočinula, že jsem si za tři roky nedovolila nic nedělat, že jsem si za tři roky nedovolila být naplno ženou. Jsem (byla jsem) tažná krá(lo)v(n)a, která potřebovala všechno stihnout, všechno udělat sama, mít 3 práce, vydělala dost peněz, zažít spoustu věcí, pořád někde být, sportovat, hezky vypadat, spát 4 hodiny denně a do toho se snažit být dobrou mámou dvou malých dětí. A to považuju jako za své velké selhání, protože i když je mám nade vše ráda, nejsem si jistá, jestli jim dávám vše, co potřebují… Hlavně teď a tohle si přiznat, bylo sakra těžký.

Když si čtu ty řádky, který jsem napsala, vlastně se vůbec nedivím, že jsem si v březnu vyslechla: „Paní Čechová nemám dobré zprávy, v tuto chvíli se bavíme o zhoubném karcinomu prsu“. Tuto větu asi nikdy nezapomenu, pořád vidím paní doktorku, která mi to sdělovala, jak seděla, jak se tvářila, jak v rukách držela mou zprávu z histologie.

Ale pěkně od začátku.

Pracuju ve zdravotnictví a vždycky jsem věřila lékařům a nikdy jsem nezpochybňovala jejich úsudek. V červenci 2023 jsem si nahmatala malou bouličku v prsu, hned jsem celá nervózní šla ke svému gynekologovi, ten se na to podíval ultrazvukem a řekl mi, že je to cysta, že to zmizí. No nezmizelo, ale nijak mě to neznepokojovalo, vždyť jsem přece byla u doktora a ten řekl, že to nic není. Byla jsem klidná. Když jsem za půl roku šla na prevenci, dostala jsem žádanku do mamocentra na UZ. A to čekání! V únoru začalo kolečko vyšetření a půlce dubna jsem dostala první dávku chemo. Ještě jsem si v tom mezidobí střihla lyžovačku v Alpách bez dětí a lyžovačku v Čechách s dětmi. No potřebovala jsem to přece stihnout! Vnitřně jsem věděla, že je něco špatně... Když jsem se konečně dostala ke svojí onkoložce v březnu 2024, byla strašně naštvaná, že mě můj gynekolog neposlal před tím půl rokem, ale s tím už nic neudělám. Léčba mohla být jiná, nemusela jsem mít zasažené uzliny a operace nemusela být také tak radikální. Ale co už.

Nasedla jsem na ten vlak, ze kterého se mi ještě nepodařilo vystoupit a nevím, jestli se mi vystoupit podaří. A jedu si. Mám za sebou půl roku chemoterapií. Ze začátku jsem to zvládala dobře. Měla jsem z čeho brát, tělo bylo v kondici, únava se dostavila vždycky po chemo, tři dny jsem byla doma a pak jsem chodila normálně do práce. Po pěti dnech od chemo jsem byla schopná sportovat. Chodila jsem hodně běhat, ale nebyly to žádné vrcholné výkony, běhala jsem okolo pěti kilometrů. Jen v den, kdy měl svatbu můj bývalý manžel jsem si zaběhla desítku , ale víc to prostě nešlo. Tělo našlo své limity a nemělo cenu ho lámat. Bylo mi tak dobře a měla jsem radost, že mi pohyb v životě zůstal. Střídala jsem brusle, běh, box a wake, snažila jsem se hýbat každý den, když to šlo. Po chemoškách mi bylo zle a jediné co mi pomáhalo byly řízky a hranolky, dostat po chemo takovou prasárnu do těla… Navzdory tomu, že jsem se hýbala, přibrala jsem v průběhu půl roku asi 8kg, přišla jsem taky o vlasy, obočí i řasy. No kráska k pohledání, ale hlavně aby to už bylo pryč. Na restart těla bude čas někdy potom.

Do toho jsem se snažila věnovat dětem, plánovat výlety a dovolené, dělat mama taxi po kroužkách, chodit fandit na zápasy, chystat večeře, učit se s nimi, dělat úkoly. Obě děti se špatně učí a bylo to s nimi vždycky hodně časově náročné. Dcera potřebuje víc času na pochopení učiva, a i když už chodí do 4.třídy, potřebuje dospěláka, který s ní u učení sedí. Syn chodil do první třídy a mít doma prvňáčka, který má svoji hlavu, nerad se učí a číst prostě nebude ani když mu slíbíte hory doly. No vždycky nakonec četl… Tenhle kolotoč chemo-práce-děti mě strašně vyčerpával a v tuhle dobu jsem si připadala strašně sama, často jsem brečela a večer jsem padala vyčerpáním do postele. Jak jsem byla ale přetažená, nedařilo se mi spát. V týdnu, kdy byly děti u svého otce jsem si ale neodpočinula. Sportovala jsem, ale dělalo mi to dobře, alespoň po psychické stránce, že nejsem k ničemu, že jsem to pořád já, že dokážu fungovat ve stejném tempu jako „před tím“. Únava mě dohnala, byla jsem nepříjemná na své okolí, byla jsem vyčítavá ke svému příteli, nebyla jsem schopná koncentrovat se na práci, křičela jsem na děti a ony za to se mnou nechtěly být. Těšily se vždycky po týdnu k tátovi a já to obrečela ještě o to víc. Nevěděla jsem jak z toho kolotoče ven. Trochu pak pomohlo, když přišly letní prázdniny. Tempo se zpomalilo, ale únava začala nastupovat ve větší míře.

Bylo a je zajímavé, jak celou tu situaci vnímaly děti. Že je něco jinak zaregistrovaly až ve chvíli, kdy mi vypadaly vlasy. Styděly se za to, že mají mámu, která vypadá jinak, nechtěly, abych chodila před lidmi bez pokrývky hlavy a dopředu hlásily, že máma je nemocná, aby vysvětlily to, že jsem jiná. Celé to vnímání dětí nemocného rodiče je na samostatnou kapitolu.

Výsledky v průběhu léčby byly dobré. Nádory se zmenšovaly, až zmizely úplně! Poprvé jsem si dovolila jít na 14 dní na neschopenku, abych si odpočinula. Vyčerpaná jsem dochodila chemošky a stres se začal stupňovat, protože mě čekala operace. Té jsem se bála jako čert kříže. Nebála jsem se operace jako takové, ale toho jaké to bude potom, jak bude vypadat můj život. Neřešila jsem jestli budu zdravá, ale to jestli budu moct žít stejně jako dřív. Budu moct sportovat? Budu moct dělat věci co mám ráda? Budu moct spát se svým mužem? Budu ještě pořád žena, když nebudu mít prso? Budu to ještě já? To a spoustu dalších věcí… Všichni mi říkali: „Vždyť je to jen prso, budeš mít nový na pojišťovnu“. No možná, anebo možná taky ne. A je to moje prso, není to vaše prso, co vy víte, jak se takový člověk cítí? No štvali mě všichni a já myslím, že jsem štvala je.

Už ho nemám. Momentálně jsem po operaci a pořád si připadám, že jsem to já. Při pohledu do zrcadla se nekácím, ale říkám si, že mám velkou jizvu, která tu se mnou už pořád bude a učím se mít jí ráda. A říkám si, že když jsem přijala toto, bude jednodušší přijmout i to, že nemůžu fungovat na svých 100%, i když jsem ještě nevymyslela, jak dám na auto střešní box , až pojedu s dětma lyžovat. Paradoxně mi operace pomohla trochu se smířit s faktem, že mám rakovinu. Ale jen trochu. Pomohl mi můj přítel, který mi říká, že mu nezáleží na tom, že jsem plešatá a mám velkej zadek a nemám prso, ale že mě má rád takovou, jaká jsem. Ještě nejsem na konci léčby, ještě se s tím budu prát a ještě pořád jsem tak strašně naštvaná, ještě pořád jsem nepřijala ten fakt, že jsem nemocná. Momentálně jsem na neschopence a budu ještě 2 měsíce. Chci to udělat pro sebe a zpomalit, chci se dát do pořádku pro svoje děti, aby měly zase mámu plnou energie, chci se zachumlat do peřin a prospat den. Chci si to umět dovolit.

A co bude dál? To se uvidí, až co mi zdraví dovolí .....