Příběh Jirky

V dubnu 2013 jsem přijel z Anglie, kde jsem v té době žil. Dorazil jsem do Čech na plánovaný krátký pobyt spojený s návštěvou rodiny a přátel. Už předtím mě ale začala bolet záda. Začal jsem to pořádně vnímat, až když se to zhoršovalo, a já najednou nebyl schopen skoro žádného pohybu. Díky lidem kolem mě jsem se dostal do nemocnice, kde mi diagnostikovali zánět ledvin a močového měchýře. Dostal jsem standardní antibiotika a začala krátká léčba. Bohužel bolest a zdravotní problémy nijak neustupovaly, a tak začalo další kolo vyšetření. Po něm se ukázalo, že mám výrůstek na pravé ledvině. V té době nikdo včetně lékařů nechtěl vyvolávat paniku. Naopak mě uklidňovali, protože to mohla být tuková bulka nebo krevní sraženina. Bohužel nebyla a po dalších vyšetřeních vyšlo najevo, že mám karcinom ledviny ze světlých buněk, takzvaný Grawitzův nádor. I když jsem chlap a ve spoustě věcí asi to, čemu se říká tvrďák, tak přiznávám, že jsem brečel jako malej kluk. Moje okolí se mě snažilo uklidnit, ale ta bolest uvnitř byla obrovská. Hlavou mi běželo milion otázek, nejčastěji „Proč právě já?” Přemítal jsem v hlavě, jestli u nás v rodině měl někdo rakovinu a hlavně jsem myslel na svého syna Jiříka, kterému tehdy bylo necelých pět let. Tenkrát jsem o tom řekl pouze tehdejší přítelkyni a její rodině. A to jen díky tomu, že mě tlačila do všech možných vyšetření. Nikomu dalšímu jsem to říkat nechtěl a ani jsem to na začátku neřekl. Držel jsem si v sobě tajemství a nechtěl nikoho obtěžovat. Na jednu stranu jsem si přál to vykřičet do celého světa, ale na tu druhou jsem se bál. Nestál jsem o žádnou lítost nebo smutek.

Začátek byl paradoxně jednoduchý. Protože se ještě opravdu nevědělo, co to je, chodil jsem pouze na pravidelné prohlídky, aby se kontrolovalo, zda se bulka nezvětšuje nebo nedělá jinou neplechu. Přišlo to až časem, když se nádor začal zvětšovat a řešila se první operace. Ta pro mě znamenala omezování, diety a léky na posílení imunity a další věci. Po operaci, která se zdála být úspěšná, jsem musel držet různé diety, které pro mě jako masožrouta byly opravdu těžké. Musel jsem si srovnat v hlavě, že si odpírám něco, co mám opravdu rád. 

Když se o nemoci dozvědělo mé nejbližší okolí a nejlepší kamarádi, tak jejich podpora a síla, kterou mi dodávali, byla obrovská a nepopsatelná. Mám je moc rád a moc si jich vážím. Zůstali mi dodnes. Navíc zvládli všechny moje nálady, i když jsem byl občas na pěst. To bylo hlavně v době, kdy jsem se rozhodl, že se do Čech vrátím natrvalo kvůli zdraví. Vím, že to se mnou nebylo lehké, ale oni to zvládli a já jim za to děkuji. Za nejúžasnější vzpomínku proto považuji ten pocit, že se máš o koho opřít a on stojí při tobě, ať se děje, co se děje. Důležitou roli hrála také psychika: Jakmile to hlava vzdá, jde to celé do háje. Párkrát jsem na to zapomněl a začal se v některých situacích topit ve vlastních myšlenkách. Rozhodil jsem tak sám sebe a šel na dno. Uzavřel jsem se do sebe, neslyšel a neviděl. I když se mi všichni kolem snažili pomáhat, neviděl jsem to…. Nebo jinak: nechtěl jsem to vidět. Každého jsem od sebe odstrkoval a jediné, co mě zajímalo, jsem byl já a moje práce, díky které jsem žil. Jinak nic. Bylo to v období, kdy mi kvůli pandemii COVID-19 zrušili plánovanou operaci, na kterou jsem se připravoval. Hrozně mě to sundalo. Opravdu jsem si chvíli myslel, že je konec, že všechno to bylo úplně zbytečné. Nějakou dobu jsem se takhle užíral sám, ale naštěstí to nejde do nekonečna. Nakonec jsem si uvědomil, že nejsem jediný na světě, že se dějí i daleko horší věci. Že mám kolem sebe lidi, kteří mě potřebují a kteří mě mají rádi. Srovnal jsem si to v hlavě, a to i díky loňskému Movemberu, kdy jsem se ze všeho mohl vymluvit a vypsat. Proto si teď na základě svých zkušeností myslím, že je důležité, aby to v sobě nikdo nedusil a myslel pozitivně.

Čtyři roky po zákroku, v roce 2019, skoro na den přesně, jsem se bohužel při kontrole dozvěděl, že se nádor objevil znovu a v podstatě na stejném místě. Ta zpráva mě bodla jako nůž do srdce. Znovu? Proč? 

Okamžitě se rozběhlo pozorování, následovala biopsie a především příprava na další operaci. Ukázalo se, že můj boj ještě neskončil, ale věřím, že to jednou bude zase dobrý. Koukám se teď na život trochu jinak. Mám dvě děti: Jiříka, kterému bude letos sedmnáct a Julinku, které je 5 let. Vím, že mám kolem sebe lidi, kterým na mně záleží a neustále mi pomáhají. Snažím se být silný, stále pracuji. A i když to možná vyzní hloupě nebo sobecky, tak si užívám každou vteřinu svého života, jako by měla být poslední. Člověk totiž nikdy neví, co ho může překvapit a zaskočit. Situace, nemoc, cokoliv. Pak jsou všechny peníze k ničemu a všechny zbytečné starosti ještě zbytečnější.

Nedávno jsem založil vlastní projekt Dortem proti rakovině, je takové moje miminko. Díky pobytům a návštěvám v nemocnici jsem zabloudil i do okolí dětské onkologie. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo a uvědomil jsem si, že já jsem na tom vlastně dobře a jsou jiní, kteří potřebují opravdovou pomoc. V březnu 2021 jsem spustil kamarádsko-sousedský projekt Dortem proti rakovině, jehož cílem je pomáhat dětem s onkologickým onemocněním a jejich rodinám.

Začalo to tak, že jsem pracoval ve společnosti Nasladko.cz, která peče úžasné dorty. 

Za výrobní cenu jsem od nich kupoval dortíky a prodával je lidem, kteří o ně projevili zájem a měli snahu podpořit děti v nemocnicích. V té době mě oslovila paní květinářka Verunka a kamarád Aleš, který dělá naprosto skvělé sirupy. 

Místo dortu jsem najednou měl krásný balíček. Za dva měsíce jsem to celé plánoval ukončit, za vybrané peníze nakoupit hračky a odvézt je na dětskou onkologii do Motola. Takový byl záměr. Ale jak už to tak bývá, celé se to pohnulo úplně jiným směrem. Začaly se mi ozývat další společnosti. Jedni nám polepili auto, jiní dodali respirátory, další tisknou letáky a tak dál. Spojili jsme se s lidmi, kteří mají dosah na sociálních sítích a ze kterých se stali naši ambasadoři. Během měsíce se nám podařilo vybrat 20 000 korun, za což bych rád poděkoval všem, kteří se zapojili. Nakoupili jsme hračky a školní potřeby pro děti za dvacet tisíc korun s tím, že to odvezeme do Motola na dětskou onkologii. Ještě předtím se s námi ale spojili i další společnosti a my jsme nakonec vezli mimo hraček a školních potřeb i respirátory, sirupy, květiny a dorty pro zdravotníky, vše v hodnotě přes 60 000 korun. Další týden jsme vyrazili do brněnské nemocnice na dětskou onkologii a do nemocnice v Olomouci na oddělení dětské hematologie. I tam jsme přivezli květiny, sirupy, dorty a respirátory. 

Zájem lidí o projekt a dorty je tak velký, že jsme v září 2021 založili neziskový spolek DORTEM PROTI RAKOVINĚ s cílem pomáhat dětem s onkologickým onemocněním a jejich rodinám, a to po celé ČR. Pomáháme s úsměvem a budeme rádi, když se nám podaří trochu toho úsměvu předat i jinde. 

Naším snem a plánem je dostat se do co nejvíce restaurací, kaváren a dalších podniků, které by s námi chtěli spolupracovat a prodejem svých výrobků přispívat na dětské onkologické pacienty. Vím, že je to samozřejmě běh na dlouhou trať, ale hrozně moc mě to naplňuje. Díky své nemoci a dvěma dětem vím, jak i malá pomoc může být pro někoho ve skutečnosti velká.

A co bych chtěl vzkázat dál? Základem je prevence – je potřeba se o sebe starat a nikdy nic nepodcenit. Pokud se dostanete do podobné situace a dozvíte se nepříjemnou diagnózu, tak, i když je to těžké, nepropadejte panice. Naše zdravotnictví je na vysoké úrovni a léčba bývá úspěšná. Myslete na to, že tu nejste sami a i když se vám po takové zprávě všechno zboří jako domeček z karet, vzpomeňte si, že máte kolem sebe vaše nejbližší, rodinu, přátele, kteří vás potřebují. Že vás mají rádi a vždycky tady budou pro vás. Poslouchejte rady lékařů a snažte se, pokud to je ve vašich silách, dělat všechno tak jako dosud. Šetřete si energii, abyste se mohli stále usmívat a hlavně bojovat, a to i přesto, jak moc to může být těžké. 

A co byste dělat neměli? Nepodceňte to… Svůj život žijete jen jednou. Nedá se načíst další z uloženého checkpointu jako v nějaké videohře. Ale pokud budete silní a budete bojovat, určitě vyhrajete!