Příběh Zuzky

Můj příběh začíná na konci února roku 2025 na pravidelné mamografii, kam kvůli rodinné anamnéze chodím každý rok. Žádná bulka, žádné podezření, ale přesto jsem měla jako při každé kontrole žaludek stažený. Snažila jsem se držet emoce na uzdě, ale když pak lékařka na sonu diktovala sestře sérii odborných vět, kterým jsem nerozuměla, měla jsem tušení, že tentokrát je něco jinak. A bylo. Dodnes nevím, jak jsem zvládla odřídit cestu domů – pamatuji si jen ten tíživý a všudypřítomný strach a chaos.

Následovala biopsie, nekonečné čekání na výsledek a o dva týdny později jsem se dozvěděla diagnózu: invazivní lobulární karcinom.
Tenhle typ občas bývá, jako v mém případě, nehmatný, a proto zrádný. Každý samozřejmě ví, že může vážně onemocnět, ale nepřipouští si to, do té doby je to jen čirá teorie a těch pár vět pak dokáže úplně paralyzovat.

Lékaři ale měli připravený jasný plán, návrh léčby, rozsah zákroku, další kroky… Původně byla navržena kůži šetřící parciální mastektomie, nejspíš s následnou radioterapií a hormonální léčbou dle dalších výsledků. Díky povaze nádoru a včasnému záchytu to vypadalo, že bych se chemoterapii mohla vyhnout. Alespoň jedna dobrá zpráva.

Po zralé úvaze a několika konzultacích jsem se ale nakonec rozhodla pro radikálnější řešení – oboustrannou celkovou mastektomii. U tohoto typu nádoru je vyšší riziko mikro ložisek a recidivy v druhém prsu a já jsem se chtěla co nejvíc vyhnout dalším zásahům, pokud možno i radioterapii, častým návštěvám nemocnice, prostě minimalizovat rizika. Zavrhla jsem tedy i následnou plastiku v budoucnu (i když nikdy neříkej nikdy), protože se mi hojí věci špatně a já chtěla být jenom zdravá, vrátit se zpátky k normálnímu životu, a ne podstupovat další rizika a čelit možným komplikacím.

Nejtěžší bylo říct TO dětem. Většina dnů do operace je pro mě dodnes jak v mlze a fungovala jsem jen na autopilota. Zákrok proběhl na začátku dubna. Pobyt v nemocnici byl náročný, měla jsem velké bolesti, nesedla mi narkóza, a tak se pobyt protahoval. Pokus o atentát v podobě nemocniční stravy tomu taky nepomáhal. 😀 Dcera mi denně nosila čerstvou zásobu plyšáků, a nakonec jich bylo tolik, že to nemocnici zřejmě přesvědčilo, že bude bezpečnější pustit mě domů. 😀

Strašně jsem se bála až se poprvé uvidím svlečená. Byl tam křik a spousta slz, a to nejenom poprvé…, ale rodina a přátelé mi byli a jsou tou největší oporou a uvědomuji si, že mnohdy nesou větší břímě než já.

Potřebovala jsem zaměstnat hlavu a žít co nejvíc jako dřív, a tak jsem se vrátila ihned do práce, kde byli skvělí a vycházeli mi vstříc. Začala jsem makat na fyzičce, rehabilitovat, vracet tělu i hlavě rytmus a pokračovat ve všech plánech před nemocí.

Na histologii se naštěstí nepotvrdilo zasažení uzlin, a tak jsem mohla začít jen s hormonální léčbou.

Teď jsem něco přes půl roku po operaci. Čekám na výsledky genetiky, vedlejší účinky hormonální léčby jsou občas jako jízda na horské dráze, lymfa se mnou má svůj vlastní program a pocit ženskosti si ke mně stále hledá cestu. Ne každý den mám sílu být pozitivní a bojuji sama se sebou — někdy přijdou propady, strach i hledání motivace. Dvě velké jizvy totiž umí realitu připomenout opravdu hlasitě.

Učím se, že říct si o pomoc není slabost a mít horší dny není selhání. S větší pokorou se dívám kolem sebe a ani na chvíli nepochybuji, jak dobře se mám. Nemám si na co stěžovat. Jsem tady — a to je největší výhra.

Už zase chodím po horách, běhám, cestuji, zkouším nové věci a mám hlavu plnou plánů. A víte co? Do kopce se teď jde nějak lehčeji a ležet na břiše je o dost pohodlnější. 😊