Příběh Markéty

Když jsem před 20 lety ukončila léčbu karcinomu nasopharyngu s výsledkem vyléčená, myslela jsem si, že to nejhorší už jsem si v životě vybrala. Bohužel život – osud – nebo nevím co, tomu chtělo jinak. Z běžného života mě v červnu 2024 vytáhl zánět dutin, který však zánět nebyl a díky pohotovým lékařům na ORL Kyjov, jsem velice brzo zjistila příčinu mé bolesti hlavy, a to vzácnou formu nízce diferencovaného sinonazálního karcinomu dutin. Pro maminku vysněné 8leté dcery Aničky (dle gynekologů jsem měla 90% neplodnost), to byl pád na dno.

Prognóza byla a je velmi špatná. Následovala vyšetření, konzilia, další biopsie, velmi toxická chemoterapie, která mi kapala 5 dní a měla vést ke zmenšení nádoru, aby byl možný operovat. To se povedlo a následovala velká operace s duroplastikou lebeční kosti. Třítýdenní pobyt v nemocnici – z toho 10 dní na JIPce, kdy jsme musela jen ležet. Byla jsem velice překvapena, jak rychle svaly ochabnou a já musela začít chodit velmi opatrně, protože to nohy zapomněly.

Na konci roku 2024 jsem začala dojíždět do Prahy do Protonového centra, kde mě čekalo 30 ozářek. Naštěstí švagr bydlí v Mladé Boleslavy a já se na měsíc a půl přestěhovala k němu a do nemocnice dojížděla sanitkou. Poslední dny roku 2024 jsem v Mladé Boleslavi strávila se svou rodinou a byla moc vděčná za to, že tam nemusím být sama, protože dcera mi dodává velkou sílu. Ozařování mi dávalo zabrat, a to hlavně po psychické stránce, nezvládala jsem mít masku na obličeji a být připoutaná ke stolu a prožila si svou první panickou ataku. Ale musela jsem být silná a přemluvila jsem svou hlavu pomocí dýchání, že mi to pomůže se uzdravit. Dokázala jsem to. Když jsem 31.1.2025 opouštěla Protonové centrum, byla jsem si jistá, že odcházím zdravá a nemoc odešla. Na první kontrole v březnu 2025 mi bylo řečeno, že jsem zdravá. Byla jsem šťastná a slova mé dcery „mamko to bylo jasné, že nad ní vyhraješ“ mi zní stále v hlavě. Zanedlouho nato, však přišla únava, deprese – do toho zánět středního ucha a bulka u ucha, a to už jsem věděla, že je něco špatně. Následovala kontrola v červnu 2025, kde zazněla ta špatná zpráva máte to zpátky. Bohužel už není možné ozařování ani operace. Nyní jsem v péči MOU Žlutý kopec, zařazená v paliativní péči. Čekám na výsledky pitvy nádoru, jestli bude možná nějaká další léčba v podobě imunoterapie, biologické léčby, či nějakého zázračného léku, který si však nejspíše budu muset uhradit sama. V současnosti, červenec 2025, podstupuji chemoterapii a snažím se užívat si každý den. Jsem vděčná za všechny zážitky, co ještě můžu zažít. Neztrácím naději, rozhodla jsem se, že budu zázrak, uzdravím se a budu žít! Budu tady pro svou milovanou dceru, i když už nebudu aktivní maminka, ale budu tady. Velkou podporou a pomocí je mi má rodina, v čele s dcerou, která mi dodává neskutečnou energii, přítel Lukáš s rodinou, bývalý manžel, který se povýšil do role řidiče slečny Daisy, má maminka - nejlepší kuchařka a samozřejmě mí přátele, kteří jsou vždy při mně.

Nebojím se smrti, bojím se však toho, že opustím svou dceru a neuvidím ji dospívat. Její slova mi zní v hlavě téměř pořád „V příštím životě chci žít v nebi, protože tam bude moje maminka.“ Moje přání je, aby byly možnosti léčby na celém světě, nebo alespoň v Evropě stejné pro všechny. Aby byli pacientům sdělovány veškeré informace o možnostech léčby a také, aby se postavil svět klasické a alternativní medicíny na společnou cestu.

Prognóza na papíru není dobrá, ale to pro mě není znak, že se nedokážu uzdravit. Možná jsem naivní a asi díky za to, ale pořád věřím, že přes veškeré špatné zprávy, vše dobře dopadne. Nyní se vydávám na další cestu, ne boje, ale cestu uzdravení...