Příběh Moniky

Za začátek téhle životní etapy bych označila chvíli, kdy jsem nastoupila na vysokou školu. Po maturitě jsem si vybrala univerzitu v Brně. Hned po pár týdnech jsem věděla, že to není pro mě. Nešlo o to, že bych školu nezvládala, ale jednoduše mě nebavila. Chybělo mi tvoření a v Brně jsem se necítila dobře. Veliké, neosobní město. Jezdila jsem to tam vždy na čtyři dny přežít. Už před zkouškovým jsem byla rozhodnutá, že studium ukončím a budu doufat, že se i napodruhé dostanu na univerzitu v Hradci.

​Na přelomu října a listopadu 2016 jsem začala pociťovat bolesti levé paže. Nejdřív jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, myslela jsem si, že jde jen o natažený sval. Jezdila jsem na kolej s těžkou taškou na rameni. Dávalo by to smysl. Jenže bolest se týden co týden stupňovala. Nikdy jsem nebyla moc nemocná, takže jsem ani nevěděla, kam se obrátit. Nakonec jsem zašla za praktikem s tím, že mě snad nasměruje. Ten mi předepsal jen léky na zánět a bolest. Brala jsem je několik dní a rozdíl neviděla. Na Silvestra jsem už nemohla vydržet. Trávili jsme ho u přítele, v té době jsme oba bydleli u rodičů. Bolest byla ten den k nevydržení, chvílemi jsem brečela. Rozhodli jsme se jet na pohotovost. Bohužel jsem se setkala s velmi neochotným přístupem. „Proč to řešíte na Silvestra, když je to dlouhodobý?“ Píchli mi injekci proti bolesti a poslali mě domů s tím, ať přijedu v běžný den na ambulanci. O pár dní později se tak stalo. Odjížděla jsem s dalšími prášky a verdiktem: „Rosteš, to přejde.“A tak jsem tiše trpěla dál. V noci jsem nespala, klid byl horší než zátěž. A když jsem v únoru probděla další noc s šílenou bolestí, odvezl mě ráno taťka znovu na ortopedickou ambulanci. Naštěstí jsem ten den narazila na lékaře, který mé klidové bolesti nebral na lehkou váhu. Poslal mě na rentgen. Už tam se mu nezdála struktura kosti a odeslal mě ještě na scintigrafii a magnet, že to může být zánět, ale také nádor kosti. A nádor se potvrdil. Jen pár dní na to jsem seděla zpátky v Brně. Ve FNUSA jsem podstoupila biopsii. Když to teď zpětně píšu, vlastně si ani nepamatuju ten den, kdy mi řekli, že jde o osteosarkom. V levé pažní kosti, to jsem asi ještě nezmínila. Ze dne na den jsem skončila na Žluťáku. Chemoterapii jsem začala v březnu 2017. Vzhledem k agresivitě chemoterapie na osteosarkom jsem ji podstupovala při hospitalizaci na MOÚ, které je vzdálené více než sto kilometrů od mého domova. Bylo mi 20 let a bylo mi zle. Chemoterapie mi dávala zabrat. V květnu jsem podstoupila první operaci, resekci humeru s náhradou homoštěpem. A po ní další kolečko pooperačních chemoterapií. Histologie ukázala pouze 55% nekróz, což nebyl úplně výsledek, který jsme chtěli. V říjnu, den před mými 21. narozeninami, mi chemoterapii ukončili. Měla jsem odchodit ještě jednu sérii, ale hodnoty mých krvinek a destiček byly už příliš nízké. Bylo riskantní podat další dávku, a tak se rozhodli léčbu ukončit.

​Řekla jsem si, že můj 20. rok života stál za prd, ale teď je po všem a bude jen lépe. Během těch osmi měsíců léčby jsem přes to všechno byla pozitivní. Byla jsem bez vlasů, ale neskrývala jsem to. Věřila jsem, že léčba zabere. Ale po ukončení léčby přišel zlom a na mě vše dopadlo. Za pár týdnů jsem začala navštěvovat psycholožku. Pomohlo mi to víc, než jsem čekala. Našla jsem si brigádu a začala pomáhat v kavárně. V dubnu 2018 mi ortoped navrhl autospongioplastiku. Zbytek mé kosti a kostní štěp nesrůstaly, pravděpodobně kvůli chemoterapii. Autospongioplastikou s mým štěpem z pánve se opět nastartoval proces hojení a kosti začali srůstat. Pár týdnů s ortézou, rehabka a zase bylo vše v pořádku. Vrátila jsem se zpátky do kavárny. S přítelem jsme si našli naše první vlastní bydlení a žili jsme si hezky. V listopadu jsem si ještě odskočila na operační sál s resekcí píštěle, ale to se rychle zahojilo. A i když jsem pomáhala v kavárně, měla jsem spoustu volného času. V hlavě se zrodila myšlenka o psím parťákovi. Začala jsem hledat, zjišťovat informace, číst knížky a setkala se s chovatelkou, abych co nejlépe poznala australského ovčáka. V březnu jsme se jeli podívat na štěňátko. Nadšení jsme odjížděli a nemohli jsme se dočkat, až si Cersei povezeme domů. Druhý den na to jsem začala kašlat krev. 

​Dvě metastázy na plicích, z nich jedna opravdu velká a zasahovala průdušnici. Uf. Dodnes nevím, jestli jsem byla víc vyděšená já nebo ta mladá doktorka na pohotovosti. Naši rezervaci na štěňátko jsme museli zrušit. Doktoři vůbec nebyli optimističtí a já za pár dní nastupovala k první operaci. Přišla jsem o celý horní lalok pravé plíce a mám plastiku bronchu. V květnu jsem podstoupila druhou operaci, při níž mi odstranili část levého dolního laloku. Následovalo pravidelné sledování. A hledání nového štěňátka.

​Začátkem září 2019 jsme si konečně přivezli Enie. Aby to nebylo příliš snadné, musela jsem za dva týdny podstoupit další ortopedickou operaci. Rameno po předchozích operacích vyjíždělo z jamky. Kloub tam nemělo co držet, o část svalů jsem přišla. Byla nutná stabilizace trevira tubou. Brala jsem to spíš jako kosmetickou záležitost a jediné, co bylo těžké, bylo odloučení od Enie. Jenže v říjnu přišla další rána. Na kontrole na onkologii našli novou metastázu ve zbytku levého dolního laloku. Onkoložka se rozhodla nasadit chemoterapii a dále ji sledovat. Operace jsou vcelku v pohodě, odbydeš si je a za pár týdnů zase funguješ. Chemoterapie to je jiná liga... Věděla jsem, že mě zase položí. Mýlila jsem se. Enie mě zázračně udržovala v dobré kondici i mysli. V lednu 2020 jsem chemoterapii skončila a mohla opět normálně žít. S Enie jsme denně chodily do přírody. Našla jsem si v tom svojí osobní terapii. Trénovaly jsme, zkoušely různé sporty, potkávaly nové lidi. Enie se pro mě stala obrovským smyslem života.

​V říjnu 2020 se na CT objevila další metastáza, hned vedle té z předchozího roku. Podstoupila jsem další resekci plíce. A pak se držela. Začala jsem znovu brigádničit v kavárně. Bavilo mě to. Nové tváře, pravidelní návštěvníci, se kterými už prohodíš pár slov, dortíčky a kafíčka. A doma na mě čekala Enie s kterou jsme nadále objevovaly všechno, co šlo. S Jirkou jsme se mezitím přestěhovali do většího bytu. Bylo nám fajn. Měla jsem pocit, že už jsem snad konečně z nejhoršího venku. A věřili jsme tomu všichni. V říjnu 2022 mi dali do kupy rameno. Dostala jsem totální endoprotézu, jak bylo v plánu od úplného začátku. To mi pár týdnů po skončení rehabilitací vypadlo, takže na nahození jsem musela zase pod narkózu, ale jak už jsem jednou psala, byly to pro mě „jen“ kosmetické operace.

​V létě 2023 jsem začala trpět bolestmi zad. Na jaře mi snížili invalidní důchod, takže jsem v kavárně již pracovala. Myslela jsem, že je to tím - víc pohybu, jiný režim,… Postupně ale přicházely dny, kdy jsem sotva vstala z postele. Klidové bolesti, které jsem už dobře znala. Podvědomě jsem tušila, ale přiznat si to bylo moc těžký. Kontrola v srpnu mé nejhorší obavy potvrdila. Metastáza v páteři. Byla to asi největší beznaděj, jakou jsem dosud cítila. Hlavou se mi honilo, že už se s Enie neprojdu a jak mi bude naše toulání chybět. Na kontrolní celotělové scintigrafii před operací se odhalila ještě jedna metastáza. Ve stehenní kosti. Následovalo čekání na rozhodnutí spondylochirurgů, jestli budou vůbec operovat. Věděla jsem, že pokud do toho nepůjdou, nečeká už mě pěkná cesta. Mezitím ortopedi rozhodli, že stehno odoperují zhruba měsíc po operaci páteře, pokud se uskuteční. A i když Brno nemám od začátku zrovna v lásce, musím říct, že lepší doktory bych si snad ani nemohla přát. A tak jsem 1. září v půl sedmé ráno usínala na operačním sále a jen doufala, že se operace podaří. Probrala jsem se po páté odpoledne na JIP a upřímně, nezažila jsem větší bolest. Byl mi nahrazen obratel a stabilizace sahá přes další čtyřiobratle. Tři týdny v bolestech, ale ten čtvrtý jako zázrakem bylo po. Bez bolestí jsem se s Jirkou a Enie vydávala denně na procházky, abych si každou chvíli s nima venku užila naplno. Protože 5. října už jsem ležela na operačním sále znovu. Tahle operace nebolela ani zdaleka tolik jako ta předchozí, co ale bolelo byl následující rok o berlích. Od listopadu jsem ještě podstoupila ozařování páteře, protože histologie nepotvrdila čisté resekční okraje. A následně jsem denně začala užívat udržovací chemoterapii v tabletách. Další kontroly v roce 2024 vycházely krásně, čistě. V hlavě jsem ale stále bojovala s berlemi. Ale měsíce utíkaly.

​Během předoperačních vyšetřeních, která jsem podstupovala za hospitalizace na Žluťáku, mě moje onkoložka nechala provést genetické testování z již dříve odebraného a uschovaného vzorku metastázy z plic. Nikdo od toho moc nečekal. Ale jak řekla jiná, moje oblíbená onkoložka: „V tom všem špatném, co se ti děje, máš pořád velké štěstí.“ Všechny metastázy se zatím podařilo chirurgicky odstraňovat. Což je pro mě klíčové. Na chemoterapie nemám bohužel dobrou odezvu a další tedy již nedostanu. Operace jsou pro mě tedy zásadní. A výsledek testování? Ukázalo se, že se v mém nádoru nachází gen, na který mi šlo zacílit v případě, že už by operace již nebyla možná. Je to nejistá cesta, nikdo nedokáže říct, jestli bude fungovat. Ale naděje umírá poslední.

​Letos v lednu mi magnetická rezonance potvrdila další relaps. Na holenní kosti již operované nohy. V únoru jsem tedy opět zamířila do svého známého nemocničního pokojíčku. Nádor se tentokrát opíral o tibii a prorůstal do měkkých tkání. Kost tedy nebylo nutné tentokrátřezat a ortopedi metastázu odstranili s čistým resekčním okrajem. Moje poslední kontroly v dubnu dopadly dobře. A to jsou přesně ty nejhezčí dny, když odjíždím z nemocnic s dobrými výsledky. ​

​Samozřejmě věta, že je nadále pokračováno v pečlivém sledování, protože riziko relapsu je velmi vysoké mě někdy hodí do splínu. Ale Enie a moje úžasné okolí mě z něj umí rychle vytáhnout. Mám za sebou 14 operací a můžu říct, že právě operace jsou pro mě ta lehčí část na onkologické léčbě. Mnohem těžší je stálá práce na dobré mysli. A chemoterapie jsou teda též nic moc. Po tolika návratech se mi někdy síla a víra hledá malinko hůř. Ale většinou to je otázka pár dnů a rychle se ze splínu oklepu. A když už mluvíme o síle, tím hlavním, co mě drží nad vodou je jednoznačně Enie. Věřím, že to, jak rychle se po operacích zotavuju a zvládám vše překonávat, je hlavně díky ní. Trávíme spolu spoustu času a to je ta nejlepší terapie, kterou mám. Těžko se vysvětluje, jak moc jsme na sebe napojené někomu, kdo to sám nezažil.

​Takže plán pro další dny je jasný - užívat si sluníčkové dny, procházky v přírodě s pejskem a chvíle s lidmi, kteří jsou tu vždy pro mě. V mé hlavě nic nevzdávám. Někdy je to těžké, jindy ještě těžší. Neříkám, že si nikdy nepobrečím. Ale vždycky tu byl důvod jít dál. Je tu naděje. Je tu pes s nejlaskavějším pohledem. Jsou tu blízcí lidé. A někdy je tu jen obyčejný slunečný den. Věřím, že i když člověk neví, co ho čeká, může se rozhodnout, jak tím projde. A tak jdu. Někdy pomalu, někdy o berlích, někdy se přizastavím. Ale pořád jdu vpřed a stále věřím, že mě to nepoloží.