Příběh Věrky

jmenuji se Věra Závorková, je mi 27 let, jsem z Kutné Hory a v roce 2009 mi byla diagnostikována rakovina kosti v levé noze.
Léčba bohužel nebyla úspěšná, zhoubný nádor z kolene nešel vyoperovat, a tak jsem musela podstoupit amputaci levé nohy nad kolenem….

Poslední, co si před rozhodnutím o amputaci pamatuji, je, jak mi paní doktorka Cingrošová v Motolské nemocnici oznámila, že by nádor sice šel vyoperovat, ale nebude jistota, že nádorové buňky nezačnou metastazovat, a tak by bylo lepší, kdyby se noha amputovala. V opačném případě bylo na místě vysoké riziko úmrtí. Jelikož mi, jako malé, zemřel tatínek tragickou smrtí, právě ze smrti jsem měla největší strach, a tak jsem řekla, ať se mnou dělají naprosto cokoliv, jen ať mě vyléčí, zachrání, ať tuhle hrůzu přežiji!
V tu chvíli mě ani na vteřinu nenapadlo, že se k této nemoci pojí také vypadávání vlasů a řas, neustálé teploty, chvění, zvracení a nikdy nekončící návštěvy lékařů a onkologie. Jediné, na co jsem v onu chvíli myslela, bylo to, co bude dál, jak budu sportovat? Budu se i nadále moct věnovat atletice, kterou jsem tak milovala?
Paní doktorka mi s jistotou řekla, že atletika pro mě nebude vhodná, ale dodala: ,,Věruško, co plavání nebo cyklistika?“ se mě tenkrát zeptala. A já si okamžitě vybrala plavání. A tak se ze mě v ten den stala malá holka bez nohy, s velkým snem. Bojovat a vyhrávat! Na paní doktorce bylo vidět, jak je šťastná, že mám takovýto přístup, protože ostatní děti a dospívající řešili právě to, že budou bez vlasů a co na to řeknou ostatní.
Tenkrát jsem vůbec nehleděla na to, co budou říkat ostatní na to, že nemám vlasy. A do teď mi je vlastně jedno, co si myslí ostatní, protože zastávám názor, že na světě je přeci každý sám za sebe. Cíl byl pro mě jen jeden, abych byla zdravá a nic víc mě v tu chvíli nezajímalo. A teď jsem moc ráda za to, že jsem přistoupila na amputaci nohy a poslechla paní doktorku, protože vím, že bych tu teď stoprocentně nebyla jako mí kamarádi, co si nohu amputovat nenechali a do 3 let všichni bohužel zemřeli (s nádorem přímo v koleni).

Levou nohu mi amputovali, ale i tak jsem musela podstoupit onkologickou léčbu, která byla úspěšně ukončena v roce 2010 a od roku 2011 jsem se začala seznamovat a sbližovat s novou náhradní robotickou nohou. V této době jsem začala jezdit i s paní doktorkou na besedy o onkologickém onemocnění na základní školy a začala se věnovat charitativním akcím, jak to jen šlo, abych možná alespoň nepatrně pomohla dětem s podobným nebo i jiným onemocněním.

V roce 2012 jsem začala studovat Střední zdravotnickou školu (obor laborant) v Kolíně a tehdy jsem začala i plavat v Kutné Hoře na plaveckém bazénu TJ Sparta. Plavání mě zaujalo, pohltilo a i díky tomu jsem se začala cítit zase jako plnohodnotný a běžný člověk. Jakmile jsem se v plavání zlepšila, zdokonalila a cítila se jistá, viděla jsem v plavání budoucnost a tak jsem zjišťovala, pod kterým oddílem bych mohla plavat, zlepšovat se a reprezentovat, mně nejbližší, Kutnou Horu. Nastoupila jsem tedy do oddílu s názvem ‘‘Cesta Životem bez bariér‘‘ a začala jsem pod oddílem plavat . Tehdy jsem plavala max. 2x v týdnu, aby tělo nedostalo velký zásah a nenastaly jakékoliv komplikace po nedávné onkologické léčbě.

V roce 2013 jsem se neustálým trénováním dostala na závodní úroveň a tak jsem se závodů mohla i účastnit. Jelikož se mi dařilo vyhrávat, bylo o mě slyšet a stávala jsem se úspěšnější, přála jsem si více a více trénovat a samozřejmě vyhrávat. Sen o profesionální kariéře plavkyně byl pro mě tenkrát čím dál víc hmatatelný a reálný! Po všech těchto závodech, jsem si uvědomila, že potřebuji daleko více plavat a že potřebuji, aby mě někdo v té vodě táhnul, podporoval a pomáhal se zlepšovat, zrychlovat. Zkusila jsem tedy nově bazén a plavecký oddíl v Kolíně. Tréninky byly intenzivnější, náročnější a delší. Probíhaly 5krát týdně, jak ráno před školou, tak i odpoledne po vyučování, ale dovedly mě k takovým výsledkům, že jsem se mohla rovnat zdravým plavcům bez handicapu a závodit s nimi. I to pro mě bylo novým impulsem, který mě nakopl natolik, že jsem snižovala závodní časy a vysnila si paralympiádu. Mým cílem bylo dostat se na paralympiádu v Riu 2016. Do Ria jsem se ovšem musela probojovat tím, že jsem se účastnila velkých závodu s handicapovanými plavci po celé republice. Postupně jsem zjišťovala, že konkurence je natolik veliká a silná, že Rio 2016 rozhodně nemohu stihnout.
Moje trenérka, Petra Hnátová, mi hned udělala českou klasifikaci, abych se mohla zúčastnit Mistrovství České republiky, Českého poháru a Českých sprintů, abych paralympiádě byla opět o něco blíže. V rámci tréninků jsem se tak začala věnovat i jízdě na kole a lyžování. Kolo na trénování mi tenkrát věnoval úspěšný český paracyklista Jiří Ježek, kterému budu už vždy vděčná, že díky němu mohu trénovat i z pohodlí domova a který mě lákal, ať se věnuji právě cyklistice. Ale vášeň k vodě byla silnější.

Tou dobou se o mně dozvěděla i atletická hvězda Jarmila Kratochvílová, díky které mi byla nabídnuta i možnost trénování ve fitness centru v Čáslavi, kam jsem následně jezdila na doplňující mimo plavecké tréninky. Plavání na vyšší úrovni bylo náročné a já neuměla bohužel sport a školu skloubit najednou, tak se mi více dařilo na krajských závodech než na republice nebo českém poháru.

V roce 2016 a 2017 jsme začali s trenérkou jezdit a seznamovat se s velkými závody u nás v České republice. Bylo to hodně náročné jak fyzicky tak i psychicky. Najednou jsem se objevila mezi dobrými a nejlepšími plavci u nás v České republice a konkurence byla ohromná. Tyto dva roky jsme se soustředili na to, abych zdokonalila techniku a díky ní se dokázala zrychlit. Bohužel se mi dařilo pouze na krajských závodech a na větších závodech jsem se umisťovala v kategorii “kraul“ neustále na čtvrtých nebo i pátých místech, tedy pod stupni vítězů. Znak jsem měla většinou na sedmém nebo i osmém místě. Roky 2018 a 2019 pro mě byly z hlediska rodinných vztahů a životních etap bohužel opět zlomové a padla jsem opět na pomyslné dno. Tyto dva roky pro mě byly velice těžké a bez chuti do života. Naštěstí mi po boku stáli přátelé , který mě naprosto podporovali a vraceli mi elán, chuť bojovat a plavání se nevzdávat, protože věděli, že je to to, co mám skutečně ráda a co mě doslova drží nad vodou.
S plaváním jsem nepřestala, nadále jsem závodila, i když bez pořádných výsledků. Ale ta atmosféra? Ta mě vždy povzbudila a posilovala ve mně touhu po vítězství. Nakonec jsem se i naučila poslední plavecký styl – motýlek. Když jsem se začátkem roku 2020 vzpamatovala a vše hodila za hlavu, dala jsem se do plavání znovu, pořádně a naplno. Řekla jsem si, že jsme tady jenom jednou a to, co se stalo mě, tak se stalo x lidem na světě, že nejsem jediná a věděla jsem, že musím dělat to, co mě baví a pro co žiju- a to je sport! Trenérka stála pořád při mně a bylo na ní vidět, že ve mně věří, že když budu opravdu makat, tak dosáhnu svého snu, což je jakákoliv paralympiáda! Jelikož uplynula nějaká doba, sen o olypmiádě se posunul až na OH do Tokia. Ale jak se říká, chtít můžeš!

 1.3.2020 se v České republice objevil covid-19 a s ním spojené zákazy. Chodila jsem plavat dál, ale pak to přišlo. Pokud nepodstoupím očkování proti covidu, nebudu mít možnost navštěvovat plavecký bazén, tréninky a závody. Po konzultaci s lékařem mi očkování ale nebylo doporučené. I když konečné rozhodnutí bylo na mě, očkovat jsem se nenechala. Koncem roku 2020 se pak zrušily i veškeré závody, které byly zakázány až do roku 2021. Uzavřené byly i plavecké bazény, stadiony a možnost trénování tedy byla jen na otevřené vodě. Covidové období pro mě tedy bylo další ránou pod pas. Ale ani to mě nezlomilo, říkala jsem si, že mám za sebou mnohem horší věci a před sebou jen ty velké, vysněné a vydřené, takže jsem fyzičku udržovala tréninky převážně na kole a čekala, kdy se opět otevřou bazény.

Jakmile se bazény otevřely, s trenérkou jsme pozvolna najely na nové tréninky s nižšími cíly a snahou se postupně vypracovávat výš. Trénovala jsem pětkrát týdně, z toho 3krát s handicapovanými plavci a 2krát s klasickými plavci v čáslavském oddílu „“Pandora“ pod vedením trenéra Jiřího Baláše, Pavla Buriana a trenérky Michaely Váňové. Víkendy jsem doplňovala klasickými silovými tréninky s podporou Jarmily Kratochvílové.
V dubnu jsem prodělala covid se silným průběhem, tudíž jsem opět nemohla trénovat. Zhoršila se nejen fyzička, ale celý můj zdravotní stav, který jsem do plánovaných závodů Mistrovství České republiky v Plzni musela dostat opět do formy. Přišla sobota 28.5.2022 a já přes veškerou dosavadní nepřízeň jela na Mistrovství České republiky do Plzně. Moje trenérka se závodů nemohla účastnit, a tak se mnou jela jako opora a asistence moje kamarádka. Upřímně jsem sama sobě nedávala velké naděje, jelikož jsem neměla šanci dostatečně a tvrdě trénovat, ale i tak jsem ze sebe vydala maximum! Tajně jsem doufala alespoň ve třetí místo a stupínek vítězů. V hlavě jsem si dokola opakovala, že plavu, protože můžu, protože chci, protože mě to naplňuje, dělá šťastnou a nepřemožitelnou! Jakmile jsem doplavala, nevěděla jsem, jak jsem dopadla. Věděla jsem pouze to, že jsem sice doplavala druhá a první, ale u nás u handicapovaných plavců se rozplavby přepočítávají ještě na body, kvůli odlišnému handicapu, takže nebylo nic jasné. Ale najednou přišlo slavnostní vyhlášení a zaznělo moje jméno. Rozplakala jsem se tolik, že jsem nebyla schopná udělat jediný krok, nevěřila jsem vlastním uším. I když jsem si moc nevěřila, z mistrovství jsem si domů vezla hned dvě medaile! Vybojovala jsem stříbrnou medaili na 400 metrů volným způsobem (kraul) a získala jsem mistrovský titul na 50 metrů motýlkem! Na těchto závodech se mi potvrdilo rčení. ,,Těžce na cvičišti, lehce na bojišti.“
Všichni na mě byli moc pyšní a já si to poprvé v životě maximálně užívala!

Velmi zásadní byl pro mne i rok 2023, kde jsem v krajských závodech v Kutné Hoře získala 3 medaile a krásně se umístila i na CZECH PARA SWIMMING a CZECH PARA CUP v Praze, kde jsem v kraulu na 50m dala osobní rekord, který jsem následně ve Strakonicích opět překonala. Ano, plavání je má vášeň a proto i konec roku byl ve znamení závodění a já se dostala na Světové Hry v Thajsku, od kud jsem si odvezla dvě bronzové medaile.

Byla jsem malá holka s velkým snem, který se pomalu, ale jistě stává skutečností. Někdy jsou ty cesty k cíli klikaté a trnité, ale já jdu dál a uvidíme, co mne vše v budoucnu čeká. Cíl mám však jasný - PARALYMPIÁDA :).

Tip Fuck Cancer: Pokud byste chtěli podpořit naši Hero Věrku na její cestě ke snu, ozvěte se nám, rádi vás propojíme.