Příběh Týnky

Už od malička se každý z nás překonává, ať už jsou to překonání malá či velká. Je to posouvání našich limitů a hranic. Každý bychom občas měli vystoupit ze své komfortní zóny. Já osobně bych řekla, že svou komfortní zónu musím překračovat až moc často, tedy aspoň na můj vkus. Ale vtípky stranou, jelikož od toho tu nejsem. Já zde nebudu psát o nějakém svém konkrétním překonání, ale o takových životních překonáních.

 Začnu hezky od začátku, jelikož já jsem se začala tak nějak překonávat už po narození. Když jsem se narodila, lékaři upozornili moji maminku, že nepřežiji více než pár hodin, maximálně dnů. V tu chvíli přišlo takové moje první velké překonání, když jsem si řekla, že se mi tu líbí, a tak tady zůstanu. Ale nebylo to samozřejmě zadarmo. Už jako miminko jsem překonávala spoustu nepříjemností kvůli nemoci a svému zdravotnímu stavu. 

Teď se na časové ose posuneme do první třídy. Zde přichází další velké překonání. Bylo to poprvé, co jsem měla chodit mezi spoustu mých vrstevníků a trávit s nimi dobrou třetinu svého času. A to pro malou holčičku s fyzickým postižením, které je vidět na první pohled, bylo opravdu velké vykročení z komfortní zóny. Samozřejmě jsem se nevyhnula spoustě posměchu, ale za tu dobu jsem si na to zvykla a naučila se to tak nějak přehlížet. A jak čas letěl, byla jsem najednou v 9. třídě a rozmýšlela jsem se, na jakou střední školu bych chtěla jít. Už od malička mě to hodně táhne ke zdravotnictví a konkrétně k psychologii, takže volba byla jasná. Střední zdravotnická škola. Ale měla jsem stále v hlavě jednu obrovskou otázku, jestli to zvládnu, jelikož už i základní škola pro mě byla opravdu obtížná. Což o to, známky jsem měla dobré, ale byl to obrovský fyzický nápor. Ale řekla jsem si, jednou sis to vysnila, tak za tím prostě jdi, i kdyby tě to mělo stát cokoliv. Když jsem na zdravotní školu byla přijata, byla jsem opravdu radostí bez sebe, ale zároveň plná obav, jestli na to mám a jestli to zvládnu. A další věc, ze které jsem měla obavy, byl nový kolektiv. Spousta nových lidí kolem mě. Měla jsem zkrátka strach, jestli mě budou brát. Ale měla jsem a mám naprosto skvělý kolektiv, kde jsem získala spoustu kamarádů, kteří mi mimochodem pomohli v překonání spousty věcí. Například se sebedůvěrou. Vždy jsem na sebe byla hrozně přísná a vůbec si nevěřila, ale díky nim jsem si začala uvědomovat věci, které umím, které mi jdou a ve kterých jsem dobrá, a mohla jsem sama sobě důvěřovat. Také jsem měla obrovské problémy se socializací a stydlivostí. Měla jsem problém být mezi lidmi, protože ty jejich pohledy a věci, co si říkali mezi sebou, mě opravdu sžíraly, ale překonala jsem to, protože si jdu za tím, co chci. Vždycky jsem mezi lidmi byla taková ta tichá myš, která když okolo ní někdo projde, okamžitě sklopí zrak k zemi. Bylo pro mě také například naprosto nemyslitelné mluvit s nějakým dospělým sama, ať už v obchodě nebo ve škole s učiteli. Ale díky nim, díky kamarádkám ze třídy, jsem tohle překonala. A jsem za to opravdu vděčná, protože jinak bych byla stále jen ta tichá myš. Měla jsem nejen skvělý kolektiv, ale také učitele. Když bylo potřeba, vždy mi vyšli vstříc. Škola mě dokonce i neskutečně bavila, zejména už zmiňovaná psychologie. Sice to bylo náročné a stálo mě to hodně úsilí, ale řekla bych, že prvák jsem zvládla na takovou hezkou dvojku. Jenže jak začal druhák, můj zdravotní stav se začal zhoršovat. Do školy jsem chodila asi jen dva měsíce a pak to nastalo, jedno velké kolečko nemocnic. Tou dobou mi opravdu nebylo dobře, takže jsem absolutně nebyla schopná se věnovat škole. Je to hrozný pocit, když tolik chcete, ale zároveň prostě nemůžete. Opravdu hodně jsem se chtěla škole věnovat a vše si doplnit, ale moje tělo mi to zkrátka nedovolovalo. To bylo také období a důvod toho, proč jsem se psychicky zhroutila. Bylo to poprvé, co se mi to stalo. Nejedla jsem, nemluvila jsem, jen jsem prostě ležela, každou chvíli brečela. Ať už s důvodem, nebo bez. Byla jsem zkrátka taková hromádka neštěstí. Pak jsem se s maminčinou pomocí jeden den zkrátka překonala a řekla si, že takhle to už dál nejde. Ale ten fakt, že první pololetí přeběhlo, začalo druhé pololetí, já neměla dokončené ani to první a stále jsem na tom byla fyzicky špatně a nebyla schopná do školy chodit, mi to opravdu neulehčoval. Byl to na mě obrovský nátlak a nejvíce mě sžíral ten pocit, že to prostě nezvládnu. Když jsem byla v nemocnici a mluvila i několikrát s psychiatričkou, trochu mě to uklidnilo. Myslím, že nejvíce mi pomohlo uvědomit si, že to nebylo tím, že bych já selhala, ale bylo toho zkrátka opravdu moc. Bylo to nad mé síly. Ašak já, která má svou hlavu, jsem si řekla, že to prostě zvládnu, překonám se a ten ročník zkrátka ukončím, protože škola je něco, co dělat chci, baví mě to a naplňuje mě to a nějaká nemoc mě opravdu nezastaví. Když mi začalo být trochu lépe a bylo to jen trošku možné, začala jsem se pomocí mobilu zapojovat online do hodin, ale to jen díky mým spolužákům, kteří mi to umožnili. Jsem jim za to opravdu vděčná, protože bez toho bych ve třetím ročníku nebyla. Sice jsem si online nemohla doplňovat žádné známky, ale aspoň jsem nepřicházela o učivo. Po několika měsících můj zdravotní stav začal konečně směřovat k dobrému. Když mě z nemocnice pustili, chtěla jsem jít co nejdříve do školy, abych si mohla uzavřít první pololetí a také dokončit to druhé, jelikož už byl skoro konec 2. ročníku. Bylo toho hrozně moc, co jsem musela dodělat. Měla jsem poslední dva měsíce. Učila jsem se opravdu každý den od rána do večera. Zároveň jsem byla velice unavená a zkrátka už jsem nemohla, takže to bylo obrovské překonávání se. Byl to doopravdy neskutečný nápor na psychiku, což mi moc nepřidalo, ale představa, že bych měla opakovat 2. ročník a přijít o tu skvělou třídu, mě natolik děsila, že jsem zkrátka zatnula zuby a řekla si, že to za ty dva měsíce prostě zvládnu. A taky že ano. Stálo mě to opravdu neskutečně úsilí, ale dokázala jsem to. Byla jsem na sebe opravdu, ale opravdu hrdá. To, co jsem dokázala za ty dva měsíce, bych v životě neřekla, že je reálné zvládnout. 

Avšak tohle byla taková ta největší překonání, protože pro mě je například překonání i to, ráno vstát, když mi zkrátka není dobře. I spousta základních činností je pro mě překonáním. Když máme školu do tří, vydržet celý den ve škole je pro mě překonání. Často se také překonávám, abych se psychicky nezhroutila, ať už je to kvůli škole nebo pobytu v nemocnici, ale každým tím překonáním si přijdu tak nějak silnější, sebejistější a někdy jsem opravdu hrdá na to, co dokážu, protože mě to někdy opravdu překvapuje. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za dva měsíce zvládnu dokončit skoro celý ročník na střední škole. 

Na závěr bych chtěla říct, že všechny špatné věci, co se nám dějí, musíme vnímat tak, jako že je to příležitost k tomu, abychom se překonávali, protože jen díky tomu se budeme posouvat dál a dál v našem životě a posouvat naše hranice, poněvadž ať už chceme, nebo ne, ty špatné věci se prostě dějí. Tak proč jich nějak nevyužít místo toho, abych se litovala a říkala si, že je to velmi těžké, že to nezvládnu. Musím si říct, že se překonám a zvládnu to, protože já zvládnu cokoliv. Myslím, že takhle by měl přemýšlet každý. A ať už to vyzní jakkoliv, můžu říci, že za to, kdo jsem, jaká jsem a co se mi děje, jsem ráda, protože o to můžu být silnější. Říká se, že člověk by se nikdy neměl smířit se svými schopnostmi a limity. Protože ty zdánlivé bariéry a hranice jsou tu právě od toho, abychom se prostřednictvím nich posouvali – nemusíme jít na „hranu“, ale zkusit překročit hranici vždy stojí za to. Kolikrát si každý z nás řekl: „To nejde!“ „To neumím!“ „To nedokážu!“

 Ale jak se říká – kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Měli bychom si uvědomit, že síla člověka je bezmezná. Stačí chtít a věřit si.