Příběh Káji

Přichází prosba. Prosím, napiš nám svůj příběh. Chvíli váhám, přemýšlím. Už o tom všem umím mluvit, nevadí mi se svěřit, snad už se i bez slz otočit umím a pohlédnout zpátky… Sama sobě si říkám, ráda vám svůj příběh svěřím, jen vůbec, ale vůbec nevím, kde začít. 2003? 2017? 2019? 2021? Od kdy? Od kdy datovat tento příběh, který by se v mých očích víc hodil do několika životů… Začni od sebe, ponouká mě má vlastní mysl. Ano, začít od sebe, tedy od konce, je to správné. Ten pomyslný konec, je totiž teď v reálu, z pohledu zpětného zrcátka, neskutečně krásný začátek všeho nového. Příběh začíná…

Je 8. března 2021 mezinárodní den žen. Za jedenáct dní mám narozeniny, ještě to nevím, ale toho dne dostanu krásné nové karbonové kolo s červeným nápisem „Když nemůžeš, tak přidej“. Ano, to už se mi v životě tak nějak stalo zvykem. Nemůžeš? Neboj! Uvidíš, že můžeš. Stoupáš, stoupáš, žiješ naplno, raduješ se, nic si nepřipouštíš, vše je tak hladké, zalité sluncem a v tom přijde rána. Bum, prásk. Ano, v tu chvíli uzemní, srazí, vykolejí, udeří, vše se začne rozpadat, pryč je ta lehkost bytí, ta samozřejmost. Za pár dní se člověk oklepe, přivykne si nové situaci, neboť nic jiného nezbývá a přechází do módu lva, buldozeru, dříče, člověka, který vloží veškeré své i jiné síly do boje a snaží se vše znovu vykopat. Postavit se nepřízni osudu a rvát se až do roztrhání těla. Protože přeci, když nemůžeš…přidej! A tak už vím, víme, jaké to je, když přijdete o dítě, když se vám narodí dítě s postižením, když vám náhle vezmou blízkou osobu a vy ze dne na den zůstanete na všechno sám, když vám vážně onemocní syn a začne boj o holý život, když…
Když Vám paní doktorka při pravidelné prohlídce řekne, paní Hamanová, sice ještě nejste v tom správném věku, ale já bych vás už vzhledem k Vincentově diagnóze a neznalosti vaší genetiky ráda poslala na mamograf. Zavolejte si tady, jsou tam milí, mají termíny a je to příjemné prostředí.
No, víte, běžně jsem tyto věci odkládala. Je přeci tolik důležitějších věcí kolem dětí, kolem ostatních, není čas, měla bych spíš to a ono. Tentokrát je to ale jiné. Nevím proč, ale já druhý den usedám a dělám online rezervaci. Vážně je to rychlé, blízko a vypadá to mile. Mám termín. Je svátek všech žen a já dostávám v předstihu i k těm nadcházejícím narozeninám ten největší dar. Ten den se oblékám svátečněji, ženštěji, cítím to tak. Asi protože mám chvíli pro sebe a nemusím řešit pokecané triko od dětí. Usedám do čekárny plné žen. Po chvilce absolvuji svůj první mamograf v životě, vracím se do čekárny, k již známým tvářím a čekám. Čekárna se pomalu po vydaných výsledcích vyprazdňuje. Zůstávám stále ještě v klidu a užívám tu chvilku pro sebe samotnou. V ruce žmoulám papírek se svým číslem a stále čekám. V tom za sebou od recepce slyším šeptající hlasy, nevím přesně koho, ale co v tu chvíli vím přesně, zůstala jsem tu sama a poslední. Náhle cítím nějaké špatné znamení ve vzduchu, začínám vnímat narůstající neklid, paniku, strach. Tuším, že se něco děje. Paní Hamanová, ozývá se za mými zády, pojďte prosím za paní doktorkou, chtěla by si raději ještě udělat ultrazvuk. Opět se vysvlékám a vzhledem k tomu, že už vím, jaké to je, když nemůžeš a přesto můžeš, neboť musíš…cítím další průser. „Paní Hamanová, Karolíno, je mi to moc líto, ale tohle nevypadá dobře. Na druhou stranu jste tu ale včas. Vše ukáže biopsie, možná se mýlím, pak mi přijďte vynadat, ale myslím, že již poznám. Rozhodující bude výsledek. Prosím, můžete zítra v sedm ráno? Děti? Kolik? Postižení? Jaké? Rakovina? Ženská… co muselo přijít, abyste si uvědomila, že tu jste tak vyy…holka moje, prosím, pořádně se od toho dna odražte! Níž už to totiž opravdu nejde. Kdybyste potřebovala obejmout, tady je můj telefon… Děkuji Vám paní doktorko Skovajsová z celého srdce! Vaše slova stále rezonují. A já již vím, že ten den, ta slova, byly můj nový začátek. A věřte, že bych Vás moc ráda obejmula, kdykoliv!
 

„Bolest vás může změnit, ale to neznamená, že to musí být změna špatná. Vezměte tuto bolest a proměňte ji v moudrost.“ HH the XIV Dalai Lama

Po přirozené fázi vzteku, zoufalství, otázek proč zase, kolikrát ještě, pocitu již došlých sil ve chvíli, kdy jde o mě samotnou, přišlo to klasické vystřízlivění, pud sebezáchovy, byť s pocitem malého odevzdaného a unaveného buldozerku, který poslouchá na slovo a odmazává den po dni, ale vlastně bojuje a chce. Moc chce.
Vše běželo jak na běžícím pásu. Biopsie, která vše potvrdila, po pár týdnech operace a odstranění nádoru, tedy části prsu, histologie, další čekání, neskutečný strach z toho co bude, jestli uvidím vyrůstat své děti, snaha užívat každého dne, naplno, teď a tady, jedeme pod stan, na vodu, na hory, na Sněžku, objímám, tulím, pusinkuji, nasávám do zásoby, hlava šrotuje a vždy vyplivne nějaký nepěkný příběh, fabulaci, proti které se vzpouzím, čekám na výsledek, který přichází z úst paní doktorky Skovajsové „mám špatnou a dobrou zprávu, je to zhoubné, je to ale naštěstí malý a pomalý chcípák“. Přichází úleva a zároveň se dostavuje další strach z léčby. Je to jak na houpačce. Co víc si ale přát. Má to řešení a vlastně ne moc složité. Budou ozářkové letní prázdniny a hormonální léčba. Nořím se do práce. Budujeme terapeutickou zahradu pro motolské pacienty, upínám svou mysl smysluplným směrem, začínám být sobec, kradu si víc a víc času pro sebe, pro své poznání, hledání cesty, byť stále s neskutečnou a bezmeznou láskou ke svým blízkým. Prchám častěji a o to raději se vracím, nabitá a plná sil. Srším energií, buldozer je zpět, s tím rozdílem, že teď i v době klidu a míru. Již nežiji v permanentním každodenním strachu, zároveň iluze si nedělám. Vše je tak jak má být. Miluji svůj život. Neměnila bych. Jsem díky němu neskutečně, ale opravdu neskutečně bohatá. Snažím se neotáčet a ani moc nekoukat vpřed. Tady a teď. Mám sny, které bych si chtěla plnit a cítím, že přijde ještě spousta pěkného. Vděčná jsem za to poznání. Nehodlám promarnit ani vteřinu. Není totiž čas, nemít čas. Děkuji…tak přidej :)!