Příběh Blanky

Černý Petr v mé ruce? Tak to ne! Zamíchat a hrajeme znovu. 

Můj příběh začal jednoho obyčejného rána. Tehdy jsem si myslela, že je obyčejné a nevěděla jsem, že mi zanedlouho změní pohled na život jako takový. Byla jsem v koupelně a prováděla ranní hygienu, a v tom jsem si všimla, že mám na prsu růžový flek. Moc pozornosti jsem tomu nevěnovala, protože jsem to zařadila do kategorie „otlačenina z postele.“ Další ráno tam byl ten flek pořád. Stejné místo, stejně velký. Pozorovala jsem ho i další dny. Začal se zvětšovat a byl čím dál tím teplejší. Jelikož jsem žena, tak jsem se tím začala znepokojovat a zamířila jsem k doktorce. Bohužel v tu dobu byla druhá silná vlna epidemie covid a po pravdě mi bylo blbé, že otravuji doktorku kvůli fleku na prsu. Doktorka to uzavřela jako zánět podkoží a nasadila mi antibiotika.

Čtrnáct dní uplynulo, stav se nezlepšoval a antibiotika jsem už dobrala. Udělali mi tedy test na boreliózu, vyšel negativní. Doktorka nevěděla, co s tím, a tak mi dala žádanku na kožní, tam už jsem ovšem ani nedošla. Ten večer jsem ležela v posteli se žádankou na stole a přemýšlela. Prso bylo několikanásobně horší než na začátku a mně se hlavou honily myšlenky, co by to asi tak mohlo z kožního hlediska být. V televizi jsem měla puštěný seriál, kde jedna z hlavních účastnic zjistila, že má rakovinu prsu. V tu chvíli jsem zpozorněla, vůbec mě tato varianta ve spojitosti se mnou nenapadla! Prohmatala jsem si prsa, ale nic jsem nenašla, navíc bylo prso už tak oteklé, že moc prohmatat ani nešlo. Druhý den jsem odjela do práce s tím, že se objednám na kožní. Svěřila jsem se kolegyním s obavou, že to možná ale vůbec nemusí být kožního původu. Od jedné kolegyně jsem dostala doporučení na sono v nedaleké poliklinice, že je tam velice dobrá paní doktorka. Neváhala jsem a hned jsem tam zavolala. Bingo, mám tam být za dvě hodiny, protože se jim omluvil nějaký pacient, tak mají volno. Omluvila jsem se v práci a odjela na sono, které jsem si následně zaplatila. Lépe jsem peníze utratit nemohla. Sono mě stálo pouhých 400 Kč. A nejspíš mi těchto 400 Kč a toto rozhodnutí tam jít, zachránilo život. Výsledky ze sona byly jasné: útvar 1,4x1,7 cm. Nevědělo se, co to je, a tak hned následující den naplánována biopsie. Vyšla jsem ven z polikliniky a jelikož jsem dost realista, musela jsem počítat i s variantou RAKOVINA. Moje oči se zalily slzami a ani jsem neviděla na cestu k autu.

Opakovala jsem si větu: „I kdyby to byla rakovina, tak to zvládnu, chci žít!“ U auta už jsem se dala zpět do svého racionálního já a volala mé dobré kamarádce a řekla ji, co se děje. Ta nevěřila v to, že by to rakovina mohla být. Ano, mě to také dříve nenapadlo. Do té doby si asi moje hlava říkala, že jsem mladá a nesmrtelná a že tohle mě přece potkat nemůže. Naivní a hloupé tvrzení a já to vím, teď už ano. Odjela jsem normálně do práce a odpracovala jsem zbytek dne. Nechtěla jsem to ani říkat mamce, dokud nebudu vědět, o co se jedná, ale nakonec mi to nedalo a řekla jsem jí to. Biopsie samozřejmě potvrdila rakovinu. Tento verdikt jsem si vyslechla zrovna, když jsem byla v práci. Zajímavé je, že po dobu těch sedmi dní, kdy jsem čekala na výsledky, se moje hlava už připravila i na tuto variantu a když jsem si to opravdu vyslechla, tak jsem se jen usmála a řekla jsem: „Tak to bude zajímavý a co dál?“. Doktorka mi sdělila, že ještě přijdou výsledky, které specifikují, o jaký druh rakoviny se jedná a zda je zhoubný či nikoliv. Za další dva dny jsem v telefonu slyšela: „Bohužel je to zhoubný agresivní nádor. Je to ta blbá forma nádoru a jsou zasaženy i uzliny. Musíte hned nastoupit na chemoterapie.“ Vyšetření PET/CT ukázalo, že tam není jen jeden útvar, ale dva s vícečetnými ložisky, což nebylo na sonu vidět, protože jsem měla velký otok. Musím říct, že to byl obrovský šok pro celou rodinu i velmi blízké okolí. Oni si to odbrečeli za mě. Nicméně ta nádherná vlna podpory byla… ani jsem na to nenašla slovo. Na to slovo možná ani neexistuje, to totiž cítíte. Cítíte to uvnitř sebe a hřeje vás to u srdce.

Po celou dobu chemoterapií mi nebylo dvakrát do skoku. Byla tam světlá místa, ale to spíše ze začátku, pak už se interval dobrého stavu zkracoval. Chemoterapie mi ukončili o jednu dříve, protože tělo už to nezvládalo. Nejenže bylo zmasakrované zevnitř, ale i zvenku. Přišla jsem o své dlouhé vlasy až na zadek, o obočí i o řasy. No a pohled po ránu do zrcadla? Mimoň, jak se patří. Přišla jsem i o prso a beru to, jak to život a nemoc přináší. V mém případě jsem musela něco obětovat, abych tento nádherný život mohla žít dál. Po dvou letech po mastektomii jsem se připravovala na rekonstrukci prsu. Nastoupila jsem do nemocnice na operaci, a to ráno, kdy jsem měla jít na sál, mi oznámili recidivu v podobně metastázy do podkoží v místě po odebrání prsu. Nastoupila jsem tedy znovu na chemoterapie. Celkem jich bylo šest. Opět jsem přišla o vlasy, řasy i obočí a celé to kolo jelo na novo. Bohu dík, jsem snášela chemo lépe než předtím. Nyní mi znovu začínají růst vlasy a těším se z toho, že jsem tý mrše opět nakopala zadek. Tak jako se říká, že většinu nás, co si projdou vážným onemocněním nemoc změní, tak to u mě opravdu je. Miluju život, a i když se kolikrát zdá, že toho černého Petra v ruce držím já, tak se té hry, ale nechci vzdát a budu hrát tak dlouho, dokud nebudu šťastná anebo dokud budu moct. Díky mé rodině a blízkému okolí, mám o to větší sílu ten balíček promíchat a znovu vzít karty do ruky…