Příběh Evči

Ahoj, jsem Eva z Vysočiny, obyčejná holka s „neustálým“ úsměvem... :) Na čas ale úsměv vystřídalo trápení a smutek...  

Aktuálně mi je... Ty jo, už přes 30 let... A jsem stále tady :). Ještě že jsem nedbala slov: „Dáváme Vám tak pět let.“  A je už to přes deset (aktuálně 12), kdy jsem zavřela dveře za tou smrtkou brousící si kosu. Jsem zdravá, spokojená, vystudovala jsem vysokou, mám fajn práci, procestovala jsem hodně zemí a hlavně mám kolem sebe super lidi. Neskutečně si vážím každého dne, kdy se probudím. Ale tomu tak bylo vždy... Proč tedy zrovna já? Tyto otázky jsem si pokládala v minulosti častokrát... I když je to už dlouhá doba, když mám mluvit o minulosti... „této“ minulosti, tak se mi moc nechce... Toto období bylo bolestivé a stále to cítím... 

V 18 letech se přede mnou „otevíral svět“... Chystala jsem se na poslední rok střední a přemýšlela kam na vysokou, velice aktivně jsem sportovala, bylo to období „stávající se dospělou“. Celý život jsem byla zdravá, pokud mě jednou za rok skolila chřipečka, bylo to až až... Najednou jsem ale ze dne na den skončila na nekonečně dlouhé měsíce v nemocnici... Chytla jsem nějakou „klasickou“ chřipku, tak to alespoň zkraje vypadalo. Dostala jsem poté antibiotika, stav se ale nelepšil. Na kontrole u dětské lékařky jsem byla poslána na ORL a odtamtud ihned na další vyšetření do nemocnice, kde si mě nechali a následně jsem byla poslána do Brna, kde začal kolotoč vyšetření. Velice brzy se dostavily také výsledky a verdikt – lymfom... Hodgkinův lymfom... Ač se to zdá už nemožné, v té době moc nefrčela wifi, natož data, takže jsem nic negooglila a naivně si myslela, že to je něco, na co mi třeba dají léky na týden dva a bude vše v cajku... Až po nějaké době jsem zaslechla to synonymum, kterému asi rozumí každý... Rakovina. Byla již ve čtvrtém stádiu, takže se okamžitě stanovil plán na léčbu – čtyři chemoterapie a následné ozařování několik týdnů. 

Trvalo mi, než jsem si připustila, co to vlastně znamená... Původní predikce byly ale dobré, nemoc je léčitelná, úspěšnost tam taky je, budu jen docházet do nemocnice a v klidu mohu u toho dál dělat školu, maximálně se malinko omezím...  Bohužel v těchto „dospívajících“ letech to asi není vždy možné, mé tělo moc léčbu nezvládalo. Musela jsem tedy sama pobývat skoro pořád v nemocnici, daleko od domova, rodiny, přátel... Neustále jsem měla nějaké komplikace (mimo velké zhubnutí a afty také krvácení, bolesti atd.). Léčba šla ale dál... Bylo to těžké, ale muselo se jít dál. Fyzicky to bylo hodně náročné, myslela jsem, že prožívám to nejhorší... Říkala jsem si, asi jako většina, proč já, proč zrovna já, komu jsem co udělala, že se mi to nyní takto vrací… Já, která si vždy vážila zdraví a měla ho jako prioritu number 1, žila zdravě, sportovala, všem pomáhala. Byla jsem jenom já a moje hlava... Po nějaké době jsem ale zjistila, že tyto otázky jsou nyní naprosto zbytečné, nemají odpověď, ani žádné zdůvodnění... Uvědomila jsem si, že jsem sama, že v nejtěžších chvílích je člověk vždy sám a musí se z toho dostat. Musí se z toho nejhlubšího dna odrazit a chtít žít, nevzdávat to... Chuť žít a bojovat, to je strašně důležité.

Léčba nakonec proběhla úspěšně, všichni kolem mě byli happy. Ale pokud jsem si říkala, že období léčby pro mě bylo náročné a byla jsem na dnu, tak teprve nyní jsem se dostala ještě hlouběji... Musela jsem ze začít učit „znovu“ chodit, cítila jsem se jak dítě, co se učí veškerou koordinaci, nic jsem nezvládala, než jsem udělala například první dřep, trvalo to měsíce, dlouhé měsíce... Mnoho rehabilitací, musela jsem přerušit školu a nastoupit poté do nové třídy, kdy vidíte, jak se na vás každý „divně“ kouká, můj sen jít na vojenskou školu se také rozplynul... Ztratila jsem mnoho přátel... Nikdo nevěděl, jak se ke mně má chovat, o čem se má se mnou bavit, někdo mě stále chtěl zvýhodňovat, někdo mě litoval, někdo mě chtěl tvrdě vrátit do reality a z těch různorodých chování jsem byla zmatená... Trvalo to, než se to vrátilo do nějakého „normálu“.

Místo vojenské jsem šla na ekonomku do Prahy. Hned v prváku jsem odjela sama na 4 měsíce pracovat do Californie, začala jsem zase sportovat a pomalu si zase „užívat“ života... Toto období bylo strašně těžké, nepřála bych to ani tomu největšímu nepříteli. Pokud bych ale musela říct pozitiva, tak mi to také přineslo nové přátele, lidi, co prožívali obdobné věci, nespočet zážitků s nimi, a to právě pomocí nadací, které nás spojili a člověk byl „mezi svými“. Pokud narazím na někoho, kdo řeší tyto věci, mohu říct: „Já tě chápu.“ a myslet to opravdu vážně. Nyní žiju jako dřív, snažím se užívat si každého dne, jako by měl být ten poslední... Nepřipouštím si, že by se někdy nemoc vrátila, ale kdyby jo, mohu nyní říci, a toto trvalo hodně let, že jsem připravena znovu o život bojovat. :)