Příběh Paula

Ahoj, jmenuji si Pavel Rakus a chci Vám sdělit svůj příběh. Omluvte mě, že nebudu slušný, ale zde to jinak nejde. Také bych chtěl zmínit, že mluvit o tomto tématu není pro mě příjemné. Začneme proto od začátku.

Bylo to před čtrnáctými narozeninami, když jsem zjistil, že se můj táta neozývá. O pár dnů později mi u dveří zazvonila moje teta se svým přítelem a já věděl, že je něco špatně. Dodnes si pamatuji ten škaredý pocit, který mi projel mým tělem, jistě to znáte, takové to bodnutí do zad. Přijeli mi oznámit, že můj táta zemřel. Po této zprávě jsem hodně brečel a byl bez života. Až do mých narozenin. V ten den se mí přátelé připojili na oslavu narozenin. Celá oslava se nesla v teenage duchu a já se konečně dokázal i usmát a trošku se bavit. Ale před koncem oslavy začalo hodně pršet, dá se říct, že se člověk venku spíše cítil jako útes, kterého omývají vlny. Nebo tak jsem se aspoň cítil. Když jsem se vrátil domů, tak jsem byl celý promáčený. Člověk, by si řekl, že to byla banalita, ale pro mě to byla poslední rána pro mou imunitu a vše se rozjelo.

Již vím, že pokud máte v DNA zakódovanou rakovinu, tak jen čeká na ty správné podmínky, aby se mohla rozjet a růst ve velkém, jako plíseň. Ale rakovina k růstu potřebuje tyto – oslabená imunita, vystavení dlouhodobému stresu plus lehká nemoc. A tadá, máme ideální rovnici k tomu, aby dostala ta svině signál, že to může rozjet (berte to s rezervou). Po promoknutí jsem skoro 2 dny jenom spal a polehával a u toho mi začal otékat krk na pravé straně. V té době jsem si říkal, že jsem dostal pořádnou angínu. Jenže během čtyř dnů mi krk natekl tolik, že nezbývalo než se vydat do Šternberské nemocnice, tam jsem byl hospitalizován s podezřením na mononukleózu. Dostával jsem Priessnitzův obklad a tak… To probíhalo zhruba týden až 14 dnů. Přes veškerou snahu doktorů se můj stav nelepšil, a proto mi jednoho dne bylo oznámeno, že pojedu na jedno vyšetření do Olomouce na nějaké oddělení 21 B. Tam jsem se potkal s panem doktorem Novákem, který se později stal mým ošetřujícím lékařem, ale nebudeme předbíhat. Když jsem vstoupil do ambulance, tak můj vzhled lehce naznačoval, že nejsem úplně oukej – kruhy pod očima, bouli na krku velikosti basebalového míčku a nálada nasraného teenegera, která se s každým slovem doktora měnila na před-infarktový stav, protože v ten den mi bylo sděleno, že jsme přijeli za pět minut dvanáct, protože mám rakovinu!

Jak jsem se po vyřčení této věty cítil? Znáte takový ten moment, jak se ve filmu vše zastaví, někdo na Vás mluví a vy nevnímáte, kamera kolem vás proletí o 360° a vy máte v hlavě jedinou myšlenku: „Cože to kurva říkal?! Rakovina, to teď jako umřu, vždyť jsem ještě moc mladý!“

Po odběru vzorku se zjistilo, že se jedná o diagnózu Non-Hodgkin's lymphoma. Tím se můj život otočil o 180°. Jako první ze mě na operačním sále vytáhli uzlinu velkou, jak už jsem zmiňoval, baseballový míček, a ještě jednu v levém podpaží. Paní doktorka Pospíšilová odvedla parádní práci při zašívání, a proto moje nenápadná jizva, která zdobí moji pravou stranu krku je občas neviditelná. Jako druhý krok byla chemoterapie. Některé kapání bylo dobré, bylo po něm jen nevolno a tělo sláblo. Nejhorší sračka byla ale žlutá kapalina. Tento koktejl zvaný metho-trexát je opravdu zlo, protože jakmile se dostal do mého krevního oběhu, tak mě sundal na několik dní. Už když kapal, tak člověk cítí, jak jeho tělo slábne a dělá se mu nevolno. Takže oproti kolegovi, co kapal na pokoji vedle mě a potom jel domů, tak já se připravil, že přijdou těžké komplikace a když myslím těžké, tak si nedělám legraci. Začalo to tím, že jsem stěží polykal, jako druhá část byla, že se mi v krku a v puse utvořili, tak velké afty, že jsem nemohl polykat. Přestal jsem pít a jíst. To mělo za následek, že když jsem chtěl otevřít pusu, tak jsem zažíval obrovskou bolest, která mi v paměti utkvěla jako malá násobilka a sem tam, asi abych se nenudil, tak mi praskla i cévka v nose, abych mohl cítit a polykat krev, která nestihla vytéct nosem. Takže vždy třetí krok byl, že jsem byl napojen na 3 věci, co mě drželi při životě. Slabý roztok morfia, fízák a bílý vak s výživou. V těchto nejtěžších chvílích mi byla máma na blízku a já vyhlížel jen jednu věc, injekci na podporu bílých krvinek. Vždy při ranní vizitě jsem doktorovi říkal: „HY HOHANU HU HIHHNEHI?“ (čti: „Kdy dostanu tu injekci?“). Nemohl jsem mluvit, tak jsem jen huhňal či psal na telefonu. Na vaku jsem vždy zhubnul několik kilogramů, proto, když mě pustili na 2-3 domů před další chemou, tak jsem měl vždy připravený hovězí vývar od babičky, vydesinfikovaný byt od mamky a můj jediný cíl byl, abych si dopřával jídla, které mi chyběly. Nepamatuji si přesně, ale těch cyklů, co jsem dostal, tak bylo nějak 14-18. Což vlastně dělá rok a něco. Když jsem viděl, jak mámu ničí jezdit do práce a být u mě, tak jsem ji po 2. cyklu řekl, že u mne nemusí být každý den. Trávil jsem hodně času sám se sebou, proto jsem v nynějším životě občas rád sám, ale naštěstí se ze mne nestal úplný vlk samotář.

Chemoterapie je jedna věc, ale to, jak člověka ničí psychicky, je věc druhá. Člověk musí být silný a já bych chtěl poděkovat sestřičkám a doktorům z 21 B za to, jak se láskyplně chovají k dětem a zlepšují jim už tak špatný den či pobyt. Také samozřejmě rodině, která mě podporovala, když jsem to potřeboval. Když bylo poslední PET/CT negativní, tak jsem byl oficiálně brán jako, že jsem se uzdravil. Pomatuji si, že mi říkali, že se většinou nemoc vrátí do 10 let, že po 10. roku už je malá pravděpodobnost. No a zde se dostáváme k 10. roku od mého vyléčení, dělal jsem s kámošem brigádu na lešení a když jsem si kapesníkem utíral zpocené podpaží, tak jsem si nahmatal bulku. Říkám, to bude asi tukové, a tak jsem to neřešil, ale po 5 dnech jsem se spojil s panem doktorem Novákem, že i když to asi nic nebude, ale jestli by mi mohl říct svůj názor. Bohužel mi sdělil, že se mu to nelíbí a že by to nechal zkontrolovat. Jelikož jsem byl už starý, tak jsem byl poslán na oddělení pro dospělé, kde mi opět oznámili, že se jedná o stejnou diagnózu. A opět proběhlo mé oblíbené: „Kurva“, ale teď už ve větším formátu. V hlavě mi letěly myšlenky: „Proč zrovna já?!, Co jsem komu udělal?!“ Po vyřčení diagnózy jsem dva dny nevylezl ze svého pokoje a snažil se své problémy řešit alkoholem. Babička se mne ptala, co mi je, protože nebylo obvyklé, že bych 2 dny nevylezl a nemluvil. Tak jsem vyložil karty na stůl. Smůla byla, že jsem dostal po druhé rakovinu, ale štěstí bylo, že jsem tu kurvu chytl včas. Tudíž druhá chemoterapie probíhala lépe jen se ztrátou svalů, nevolností a občasným vomitováním. Naštěstí jsem nedostával žlutý koktejl a ani tak brutální dávky chemoterapie. Ještě bych chtěl vypíchnout jednu věc a to, že každý chápe, že rakovina je jen jeho problém, ale málo kdo vidí, jak trpí rodina a přátelé, když Vás vidí, jak se trápíte, ležíte jako bezvládná mrtvola a oni by vám chtěli pomoci, ale prostě neví jak. A ani nemohou jinak než jen vám vyjádřit svou podporu, protože jinak je to jen a pouze váš boj, který musíte chtít vyhrát.

Jako předposlední bych chtěl říct, že my přeživší, jsme za svou dlouhou cestu viděli hrozné věci, nevíte, co to je popřát někomu hodně štěstí a za čtrnáct dnů zjistíte, že vlastně umřel. Vidět absolutně bezvládné malé děti rodičů se strachem, že vlastně jejich milované dítě nemusí přežít. Proto se netrapte zbytečnými problémy v životě jako jsou, že nemáte nejlepší mobil, opustila vás holka atd... Jsou tu totiž lidé, kteří řeší jen jeden problém, a to pouze to, zdali se dokáží uzdravit.

Na závěr si dovolím malý citát ode mě, se kterým jsem procházel oběma léčbami:

„Když se přestaneš smát, tak jsi svůj boj na půl prohrál!“