Příběh Toma

Bylo mi tehdy 17 let a měl jsem zcela jiné plány. Začalo to pro mě celkem bolestivou zkušeností, protože se mi udělal z ničeho zánět konečníku. Při zpětném pohledu tomuto incidentu říkám z p*dele štěstí, protože bez něj by se na to, že mám v sobě vážnější problém přišlo až o dost později a pravděpodobně s většími následky. Měl jsem štěstí na lékaře, kteří byli v pozoru, i když mé krevní testy vykazovaly hraniční hodnoty a běžně bych se nejspíš dál léčil s „pouhým“ zánětem. Možná proto, že sami měli s rakovinou osobní zkušenost. Byl jsem nakonec odeslán do Fakultní nemocnice na odběr kostní dřeně a čekalo se netrpělivě na výsledky. 

Po týdnu si zavolali mé rodiče, jelikož jsem nebyl plnoletý a těm bylo sděleno, že mám ALL neboli akutní lymfoblastickou leukémii. Byl to šok pro nás všechny a neumím si představit, jak moc těžké to muselo být pro mé rodiče, když mi museli sdělit diagnózu a následně sbalit věci a odvézt na onkologii. Ten den, kdy jsem nastupoval do nemocnice, si pamatuji dodnes. Byl to opravdu strašný den. Lékaři mi vysvětlili, co mě bude čekat a zároveň upozornili na to, že léčba bude trvat dva roky, což bylo v tu chvíli pro mne nepředstavitelné. Měl jsem velké problémy se s tou situací srovnat. Pamatuji si, že jsem se sám sebe ptal: „Proč já?“. Jednoduše jsem tomu nechtěl uvěřit, protože jsem do nemocnice nastoupil jako zdravý kluk. Časem jsem si zvykl na to, co se mnou dělá chemoterapie a jednotlivá vyšetření a celkově mi bylo líp. V ten moment jsem si uvědomil, že to nejspíš zvládnu. A taky že zvládl, i když byly horší dny, jak po fyzické, tak psychické stránce. 

V nemocnici mě navštěvovala jen rodina a o tom, že jsem nemocný věděli jen spolužáci ve třídě a fotbalový tým, za který jsem hrál. Všichni mi přáli hodně štěstí, ať to zvládnu, ale spolužáci mě byli navštívit jen jednou. Nemám to nikomu za zlé. Já je vlastně odřízl, nechtěl jsem soustrastné pohledy, které mne srážely dolů. Psychiku mi zvedali úplně všichni kolem mě, ale znáte to, někdy jsou lepší dny a někdy zase horší. Úplně nejvíc mi pomáhalo, když jsem mohl na propustku domu. Spal jsem ve své posteli, nepípaly přístroje, nechodili upíři (sestřičky kvůli náběrům), prostě to nebyla nemocnice. V nemocnici se však ke mně chovali všichni skvěle a dodnes je chodím navštěvovat na oddělení, když mám cestu do nemocnice.

Na „normální“ život jsem se těšil moc a měl jsem skvělou podporu i ze strany třídní učitelky, která mi vycházela vstříc, jelikož jsem byl častěji nemocný a vše nešlo tak hladce, jak před nemocí. Nemoc mi něco vzala, ale taky něco dala. Strašně mě mentálně posunula, začal jsem život vnímat jinak. Snažím se teď život brát skoro pořád s humorem, protože brát ho moc vážně podle mě není dobře. Na závěr bych rád vzkázal něco dalšímu pacientovi, který si to třeba čte. Je to jednoduchý. „Bojuj, ať ta mrcha nevyhraje! Rozhodně to za to stojí!“

Na úplný závěr bych jen rád přidal citát z mého oblíbeného seriálu Dr. House: „Rakovina je nuda.“