Veronika Nemčoková

30. března 2022

Bývalá onkologická pacientka a pomocná ruka týmu FC

„A negative mind will never give you a positive life.“

1) Čím tě oslovil projekt FUCK CANCER a proč do něj dáváš svoji energii?

Oslovil mě, protože jsem si sama onko nemocí prošla a protože chci světu ukázat, že se tato diagnóza netýká jen lidí vyššího věku a navíc to chci šířit mezi mladé lidi, kteří si podle mého názoru neváží svého zdraví (ne všichni samozřejmně )

2) Co pro tebe výraz FUCK CANCER znamená či vyjadřuje?

Je to vyjádření toho, že i když mám za sebou to, co mám a nezvládám to, co ostatní v mém věku, nejsem žádná chudinka a nepotřebuju, aby mě někdo litoval. Je to také vyjádření toho, kým jsem se díky této “zkušenosti” stala.

3) Umíš si představit za koho tady jako “SOLDIER” bojuješ?

Za všechny, kdo už tu s námi nemůžou být a za všechny ostatní, aby tu s námi mohli být co nejdéle.

4) Co bys řekla někomu, kdo řekne, že mu spojení “FUCK CANCER” přijde vulgární?

Samozřejmně že má každý svou hranici, co už pro něj je vulgární, ale s rakovinou se slušně jednat nedá. Navíc, mě to spíš příjde jako slova podpory.

Příběh Verči

Na podzim roku 2004, když jsem začala chodit do první třídy, mi opuchlo levé víčko, “díky” čemuž se mi navždy změnil život.

Kvůli mému oku jsme s mamkou navštívili očního lékaře na poliklinice, který si se mnou nevěděl rady a poslal nás do dětské nemocnice. Pan doktor nás po neúspěšných pokusech s obklady poslal na rentgen a internu a pak už se to vezlo.

Dodnes si pamatuji, jak mě mamka vyzvedávala ve škole a jak mi paní učitelka říká: “Verunko, sbal si věci, dole tě čeká maminka, jdeš do nemocnice”.
Z téhle doby si toho už moc nepamatuju, taky to už je pěkná řádka let. Diagnostikovali mi Akutní Myeloblastickou Leukémii a já tak skončila na klinice dětské onkologie a hematologie v Brně. Od mamky vím, že jsem hned dostala centrál a do pár dní se začalo s chemoterapií.

Podle všeho se blasty (“fialový chlupatý” jak jsme jim říkávali) začaly tvořit právě za mýma očima a tak na přelomu ledna a února 2005 jsem podstoupila operaci, kdy mi brali vzorky zpoza očí, jestli se tam ještě tvoří. V té době si to nikdo nepřiznal (a já to nikomu nevyčítám, myslím že jsou, byly a budou podstatnější věci), ale zřejmě tehdy poškodili něco, co pomáhalo zvedat moje levé víčko a proto ho již nezvednu. Díky tomu jsme však zjistili, že buňky nejsou zhoubné. Pro jistotu jsem ale stejně podstoupila ozařování (které se asi taky podepsalo na mém víčku) a s tím spojená další vyšetření. Po náročné sérii lumbálek se konečně vše začalo zlepšovat, i když jsem měla komplikace, tentokrát v podobě jakéhosi parvovira (který mi zřejmě odrovnal zbytek imunitního systému). Konečně jsme mohli vyjet na zaslouženou dovolenou a užívali si léta. Já jsem v září opět nastoupila do školy, tentokrát už do druhé třídy. Ale ani tentokrát to nebyl úspěšný start.

Na podzim proběhl kontrolní odběr kostní dřeně, kde se bohužel zjistil relaps. A v podstatě začalo všechno od znova. Hned se začalo s další léčbou a zároveň jsem byla zařazena do Registru dárců kostní dřeně. Mé štěstí v neštěstí bylo, že dárce se našel opravdu rychle a já tak 1.3.2006 v Praze v Motole prošla transplantací kostní dřeně. Transplantace dopadla úspěšně, ovšem došlo postupně k řadě menších či větších komplikací. Začalo to AIHOU (autoimunitní onemocnění červených krvinek), následovaly polékové epileptické záchvaty, plísňový zápal plic či aseptická meningitida atd. Ale i přes tohle všechno a i přes můj ne zcela dobře fungující imunitní systém, jem tady a užívám života. Ano, mám “jistá” omezení. Jsem často unavená, skoro pořád zadýchaná (o kašli ani nemluvím), imunitní systém si musím “dobíjet” a nehledě na moje oko, kvůli němuž kličkuju (takže kdybych do vás někdy narazila, nezlobte se na mě prosím 😅).

Problémy byly, jsou a budou, ale podstatné je nehledat důvody, proč to nejde, ale jít si za svým cílem. A ono to půjde.

Verča