Příběh Zorky

Život se se mnou často nemazlil, tak jako s každým z nás. Poslední lekce mi přišla v říjnu 2022.
Jen telegraficky: Rakovina slinivky STOP odstraneni slinivky STOP dvanáct dávek brutální chemoterapie STOP zvládám devět STOP fyzický peklo STOP dva měsíce klid STOP rakovina nadledvinek STOP přicházím o nadledvinky STOP histologie neagresivní typ STOP není třeba chemoterapie STOP výsledky z genetiky STOP mutece genu TP53 STOP momentálně zdravá STOP.

Mnohem důležitější než fyzický proces pro mě byl po celou dobu proces duševní. Bolest a tělesné utrpení bylo samo o sobě tedy dost očistné. Rakovina si vybrala svou da. O tom žádná. Ale proces, kterým prošla má duše, za to stál. Došla jsem ke smíření se sama sebou, k velikému odpuštění sobě i ostatním, k pochopení svých strachů. A zároveň bezpodmínečná láska k životu! A to je nejvíc.
Tvl, jako informace „máš na kahánku“ mě vážně naučila žít!

Můj příběh sahá hodně do minulosti:
Mého táty táta (rakovina slinivky 43 let)
Můj táta (rakovina tlustého střeva 44 let)
Mého táty sestra (rakovina plic 48 let)
Mé tety dcera (rakovina kostí 19 let)
Mé tety syn ( rakovina nevim čeho 44 let)
Já ( rakovina slinivky, rakovina nadledvinek)

Tohle umí zmutovaný gen TP53.
Nenechala jsem nic náhodě a zatímco tým lékařů v nemocnici na Karlově náměstí pečoval o mé hmotné tělo, tedy fyzické a psychické zdraví, věnovala jsem velikou pozornost své duši. Našla jsem rodové zatížení v podobě úmyslného zabití. A pustila jsem se do jeho odpuštění. Zvolila jsem metodu HOPONOPONO. Ztratili jsme v civilizovaném světe spojení s duchovní rovinou života. Já se k ní vrátila. A taky jsem během uplynulého roku našla cestu k Bohu. Pořád tedy nechodím do kostela, nemodlím se, nekupuji si odpustky, nezpovídám se, nejsem pokřtěná, řekla bych že jsem protestant, … na těchto věcech mi tolik nezáleží … doteď jsem věřila v přírodní zákony, energii, proudění – v to konečně věřím stále, co se změnilo je, že věřím v Boha. Těžko to tu shrnout v pár větách – jsem otevřená diskuzi. Pro mě samotnou je to nové téma a nejsem v něm ještě úplně ukotvená, ale je to pro mě silný moment v cestě s rakovinou.

Jsem také v péči odborníků z paliativní ambulance (taktéž na Karláku) a vůbec s tím nemám problém. Naopak, ať si slovo paliativní znamená co chce, pro mě to je podpůrný, velice empatický a pozitivní pomocník. Věnují se i velice ohleduplně mým dětem. Pomáhali mi v době kdy to bylo nejhorší se snášením bolesti. Podporovali a stále mě podporují v mých alternativních přístupech k léčbě.

Za celý rok, kdykoli jsem něco ohledně mé diagnózy a výsledků hledala na internetu, vždy jsem našla jen naprosto dechberoucí negativní prognózy. Internet je tak trochu jako chemoterapie pro duši – zabije i všechno zdravé!!! To jsem teď jako hóóóódně negativní a radikální, neberte to úplně doslova, ale uvěřit informacím z netu, tak tu už tak minimálně půl roku nejsem!!! Takže internet ne. Za mě rozhodně NE. O to víc jsem nadšená z FUCK CANCER – to je světýlko, který je potřeba rozzářit.