Příběh Ivetky

Na podzim roku 2015 jsem začala v noci chrápat i přes to, že mi ve 4 letech vytrhli nosní mandle. Pediatrička mě poslala na ORL s podezřením na angínu s velkým abscesem. Ten samý den mě doktor na ORL objednal na CT se slovy “ je tam něco, co tam nepatří”. V prosinci přišly výsledky s 5 -ti centimetrovým kostěným nádorem na výběžku klínové kosti. Následovala první konzultace a první biopsie. Výsledky přišly po 6 -ti týdnech, protože kost museli nejdřív odvápnit. Byly to fakt “perfektní” Vánoce. Zjistili, že odebraný vzorek byl moc malý a poslali mě rovnou do dětské fakultní nemocnice v Brně k prof. Štěrbovi. Ten rozhodl, že si mě tam nechají a rovnou udělají druhou biopsii. Po operaci jsem se probudila na onkologické jipce. Za další měsíc, v únoru, přišly výsledky. Sklerotizujíci osteoplastický osteosarkom na netypickém místě. Následovalo zavedení katetru, chemoterapie. V průběhu léčby, která trvala od února 2016 do dubna 2017 jsem si prošla docela peklem. Potkal mě epileptický záchvat, jako varování, že moje tělo už nemůže. V květnu 2016 proběhla velká operace, kdy mi vyndali celý nádor, ale bohužel já zhubla až na 33kg, a tak mi zavedli PEG do žaludku. Po určité době do mých bloků chemoterapií lékaři přidali také biologickou léčby, která probíhala 2x týdně až do samotného konce léčby (duben 2017). Po skončení chemoterapií se rozhodlo o tom, že by bylo dobré místo po nádoru ozářit, a protože byl nádor blízko mozku, rozhodlo se o protonu v Praze. Bydleli jsme tedy 6 týdnů v Praze u mého strejdy s rodinou. Během celé doby jsem měla po svém boku své úžasné rodiče a tehdy 13 -ti letého bráchu, kteří mě doslova drželi při životě. Jako pomyslnou tečku za tím vším považuju to, že jsem se konečně zbavila všech hadiček a mohla pomalu začít zase žít.

Čekal mě tak návrat do “normálního” života, což zahrnovalo i návrat do školy mezi své spolužáky. Už během léčby jsem se snažila navázat kontakt se svými spolužáky, které jsem nechala ve své třídě. Bohužel všechno šlo přes třídní učitelku, která tomu nevěnovala úplně velkou pozornost a se spolužáky to neprobírala. Takže veškerý kontakt, který jsem se spolužáky měla před léčbou jsem ztratila a zůstala mi jedna kamarádka.  Když jsem se do třídy vrátila, tak na mě čekala třídní učitelka se spolužáky a představila mě jako staronovou spolužačku. Dala mi do ruky 27 růží a poslala mě si sednout do lavice. Nevěděla jsem v tu chvíli, co mám dělat, rozklepala jsem se, vidím to pořád živě před očima, bylo mi hodně nepříjemně. Nevěděla jsem, jestli paní učitelka sama neví, co má dělat, jestli se bojí, nebo se stydí, ale čekala jsem to přivítání trošku jiné.

Momentálně jsem ale ráda za to, že můžu v rámci možnosti fungovat normálně. Na první pohled na mě nikdo nic nepozná, ale i kdyby.. nestydím se za to. Jsem na sebe svým způsobem pyšná. Tahle životní zkušenost mi vzala pubertu, první lásky a takové to střelené holčičí období. Docela rychle jsem dospěla. Na druhou stranu jsem našla fajn přátele a svoji nejlepší kamarádku Káju, se kterou jsem se často setkávala na pokoji a se kterou jsme denně v kontaktu. S Kájou jsme si prožily své. Třeba v nemocnici každé z nás přidělili jednu židličku se záchodem, takže se dá říct, že jsem vedle sebe kadily. A od té doby si říkáme, že kamarád, který tě viděl srát, s tebou zůstane napořád. Sdílíme spolu i ty největší blbosti. Letos bychom si chtěly udělat náš první zahraniční sólo trip do Říma a Vatikánu.
Co se týče mých zdravotních obtíží… mám nějaké. Po ozařování mám velmi zvýšenou kazivost zubů. Už mám 11 korunek nově udělaných. Teď jsem po operaci nosních dutin. Často jsem trpěla na záněty dutin kvůli jizvám na sliznicích. Teď doufám, že to bude lepší.

Ivet