Příběh Káti

Nechci vám lhát v žádných okolnostech. Stejně jako vy, jako já, možná ne, ale možná ano......možná se taky snažíte najít původ této nemoci. Nikdo neví, odkud to všechno koření....Chci napsat vše o sobě, jen tedy ve zkratce, protože věřím, že to s tím možná může souviset. Takže tedy začnu...
Jmenuji se Káťa, je mi 29 let a před rokem mi byl diagnostikován Hodgkinův lymfom. Tahle nemoc mě dostihla v době, kdy jsem trpěla naprosto šílenými panickými atakamy. Myslím si, že pocházím ze silně milující rodiny, opravdu...... Ale tím, že jsem nejstarší ze všech sourozenců, tak jsem se vždy cítila neskutečně plná povinností. To se se mnou táhne celý život. Moc tomu nepřispívá ani to, že můj vlastní otec se s mojí maminkou rozvedl, když mi byl rok a nastoupil nový tatínek. Byl to tatínek neuvěřitelně přísný. Pane bože, vzhledem k tomu, jak moc otočil svou osobnost, když jsem dospěla, to vám ani nemohu popisovat, jaké hlouposti dělal v naší výchově. Nesměli jsme nikdy mlasknout u jídla, náš tatínek byl živitel rodiny a to byl důvod k tomu, že na mě nesměly zvonit kamarádky a žádná z nich nemohla u nás spát. Nikdy taky nezapomenu na to, že když jsem byla malá a zpívala jsem si nějakou anglickou písničku, tak on mi na to řekl: ,,Když to neumíš zpívat, tak to nezpívej!,, Ale popoplujem dál..… Od vyzvedávání mého brášky ze školky, až po narození mého dítěte, ve mě vznikalo něco, kvůli čemu se mi začaly dít panické ataky. Moje neskutečná povinnost. Můj syn, kterého jsem nezvládla kojit, můj syn, kterého nezvládám vychovávat. A nakonec mu byl diagnostikován autismus. Né, né, dělala jsem pro něj první poslední, nikdo z naší rodiny nelenil a jakožto prvorozené s prvorozeným vnukem, jsem si vyslechla mnoho rad. Dál už nemůžu a začíná něco, co nedokážu pochopit,... Přišlo mnoho pochybností, že jsem zklamala. Já, ta, od které se očekávalo vše perfektní. Ale tohle nebyl konec.

A ano, Bůh si na mě nachystal ještě rakovinu……
To mi úplně chybělo. V době, kdy mé panické ataky vygradovaly do bodu, kdy jsem nebyla schopná už jít ani nakoupit do obchodu, nemohla jsem se vzdálit od domu, protože jsem tam prostě nemohla vůbec dýchat, vadilo mi i jíst, měla jsem pocit, že nemohu nic ani spolknout,  v té době to začalo....
Začaly mě hrozně bolet záda, to začalo někdy na konci listopadu. Začátkem prosince jsme s manželem jeli na víkend do Prahy. Zaplatili jsme si hotel, chtěli jen tak courat, jíst, pít, no prostě "odfrknout" od všech těch starostí kolem malého. Nešlo už ani to. Každé ráno jsem začala u snídaně Nimesilem a přes den to dokrmovala Brufenem. Záda bolela už k nesnesení. Neužila jsem si ani Vánoce a na Nový rok po oslavě u nás v hospůdce přišly teploty. Teploty, které vyskakovaly neskutečně i 3-4 krát denně. Vždy jsem se vypotila a fungovala na tu chvíli, než to přišlo znovu. Moje hmotnost šla také neskutečně rychle dolů. Po téměř měsíci, kdy si moje obvodní lékařka se mnou vůbec nevěděla rady, mi manžel zavolal rychlou. Odvezli mě do Teplické nemocnice. Rvali do mě antibiotika. V tu dobu jsem se v noci začala šíleně potit, ráno jsem vstávala a byla jsem mokrá, jako když jsem uběhla maraton. Dělali mi tam samozřejmě i CT, které bohužel končilo nad prsy a
(bulky jsem si nahmatala nad klíční kostí). Neustále mi chodili prohmatávat břicho, chtěli mě posílat k zubaři, nevyhnula sem se ani hadici do krku a bohužel ani hadici do zadku. Bylo to strašný. Pamatuji si, že jsem jedné sestřičce i říkala, že mě strašně svědí tělo, drápala jsem se pomalu až do krve, řekla mi, že je to ze stresu a nebo z nového pracího prostředku. Nakonec mě převelili do Ústecké nemocnice na infekční, protože v Teplicích už pro mě víc udělat prý nemohou. Na infekční jsem se dostala někdy ke konci února, ležela jsem na pokoji s paní, která přiletěla ze Zanzibaru a možná si s sebou přivezla nějakou tamní nemoc, to ještě nevěděli. Což byla taky pecka. Přišel za mnou nějaký doktor, který chtěl, bych se před ním procházela, další doktor, kterému se něco nelíbilo na CT na mých zádech, ale to mi přišel jen říct, více se se mnou nebavil :(.

A pak konečně.... Přišla jedna paní doktorka, která řekla, že mou krev pošlou na rozbor kvůli nádorovým markerům. Od listopadu se v březnu konečně objevil někdo, kdo by možná konečně vyřešil, co se mi to děje? ... Ano, ukázala jsem jí i tu bulku, co jsem si nahmatala. Celkem dost vyrostla, takže už mě to klidnou nenechávalo. Zjistilo se, že bulky mám na obou stranách nad klíčníma kostma. Tu menší mi tedy při operací vyndali a poslali na histologii. Měli 14 dní na to, aby zaslali výsledky. Věřte, že při těch teplotách a úbytku váhy jsem už vypadala jako smrtka. Nikdo nic samozřejmě neurychloval, proč taky, že? Až jednoho dne, kdy jsem měla jít na odběry krve na hematologii, to jedna pani doktorka nevydržela, zvedla telefon a zavolala do Prahy o výsledky. Je to jasné, je to Hodgkinův lymfom a je už i v kostní dřeni. Ihned mě poslala do Prahy na Vinohrady, kde se mě ujala úžasná paní doktorka Mociková. Naplánovala mi chemoterapii BEACOP na 4 cykly. Pamatuju si, že když jsme z Prahy odjížděli, volal mi doktor z Ústí, že už pro mě má výsledky z té histologie. Ty joo, už? No díky teda, ale já už mám dávno rozplánovanou léčbu, Vy rychlíku.

Vůbec vám neumím popsat, co se ve mě odehrávalo, když sem se to dozvěděla. Určitě strach, strašná beznaděj, že už toho víc nezvládnu a zároveň hrozná úleva, že se konečně přišlo na to, co mi je a že se to konečně začne řešit. Víte, i ta naše rodina ve mě bohužel celou tu dobu vyvolávala pocit toho, že jsem blázen, že jsem anorektička, alkoholička, bulimička a vůbec, totální psycho a nevím, co všechno si o mě ještě mysleli. Víte, jsem máma chlapečka s autismem. Manžel je kvůli práci pořád pryč a to dítě mě prostě potřebuje! Takže já netoužím po ničem jiném, než být zdravá. Tento příběh jsem začala s vyprávěním o své psychice, protože jsem docela přesvědčená o tom, že nadměrný stres mi mohl tuhle nemoc vyvolat. Myslím si, že se to takhle stát ale mělo, protože jsem dřív opravdu hodně řešila, co si o mě ostatní myslí, hlavně tedy rodina. A víte... Dnes je mi to úplně u zadele takzvaně. Já jsem já, užívám si života, miluju své dítě, miluju svého muže, své 2 pejsky. Nechala sem si i vytetovat ,,fuck cancer,, nad jizvu po histologii, protože to tak cítím a zároveň jsem ráda, že ta nemoc do mého života vstoupila ( samozřejmě, že to zase některé členy rodiny neskutečně pohoršilo). Dnes už vím, že psychická pohoda pro mě znamená hrozně moc. Momentálně jsem v remisi po 6ti cyklech chemoterapie a doufám, že už to tak bude navždy. Miluju vás bojovníci.

Chci vám říct, že všechny vás miluju!!! Jako moje máma vždycky říkala, jak můžeš milovat lidi za takto krátkou dobu?A byla za to na mě naštvaná,,, Ale, já vás opravdu mám tak moc ráda a bojujte!!!!

Káťa