Příběh Tomáše

V sobotu 11. dubna 2020 jsem šel spát jako úplně normální, zdravý kluk. Celý život jsem sportoval, tělo mi fungovalo skvěle a nenapadlo by mě, že by mohl být nějaký problém. Jenže v neděli ráno 12. dubna jsem přišel do koupelny, podíval se do zrcadla a u klíční kosti na mě svítila obrovská boule.

Moje první naivní myšlenka byla: „Hele, asi mě v noci něco kouslo, to bude dobrý.“ Pro jistotu jsem ale zavolal mamce. Ta mi nejdřív poradila calcium, ale dodala, že jestli chci mít klid, můžeme sjet do nemocnice. Mně se nechtělo. Jako sportovec jsem doktorům moc nevěřil a nechtěl jsem slyšet žádné špatné zprávy. Vzal jsem si prášek a čekal. Kolem osmé večer se mamka vrátila z práce, podívala se na to a říká, že se jí to zdá menší. Nabídla mi ale znovu odjezd na pohotovost. Chtěl jsem mít stoprocentní jistotu a do dnešního dne jsem vděčný, že jsem tehdy do toho auta sedl.

Šok na ORL a slova, která vám zboří svět

V devět večer už jsme seděli v nemocnici na ORL. Doktor do ordinace teprve přicházel, já ještě ani nestihl dosednout na židli, a on se podíval na krk a okamžitě na moji mamku vybalil otázku: „Máte v rodině lymfom?“ Mamka vykulila oči, že ne. Doktor mě zběžně prohlédl a řekl na rovinu: „Mám podezření na lymfom. A taky na leukémii.“

V tu vteřinu se mi zhroutil celý svět. Spustily se mi slzy a začal jsem se bránit: „To není možné, já jsem sportovec, nevěřím tomu!“ Doktor se na mě podíval a chladně řekl: „Pokud mi nevěříš a nechceš se léčit, prosím, tam jsou dveře. Já tady lidi léčím.“ Byl to přesně ten důvod, proč jsem do nemocnice nechtěl podvědomě jsem věděl, o co jde, a bál se té kruté pravdy. Když se mě zeptal, jak dlouho to tam mám, a já odpověděl, že se to objevilo přes noc, zvýšil hlas, ať si nevymýšlím, že tohle přes noc nevyroste. Se staženým hrdlem a vytřepaným hlasem jsem opakoval, že neklamu. Uzavřel to rázně: „Dobře, zítra okamžitě nástup na operaci.“

Bylo 13. dubna Velikonoční pondělí a já místo oslav nastupoval do nemocnice na odběr vzorku. Celé čtyři týdny čekání jsem se upínal k naději, že je to jen nějaký těžký zánět a doktor se spletl. Nespletl. Výsledky potvrdily verdikt: Hodgkinův lymfom.

Předposlední stádium a nulová šance

Následovalo kolečko rychlých vyšetření před chemoterapií. Výsledky CT a dalších testů přinesly další ránu. Rakovina už nebyla jen na krku byla rozšířená na plicích, u srdce a v tříslech. Verdikt zněl: předposlední, třetí vážné stádium.

Můj ošetřující lékař tehdy na rovinu řekl mé mamce, že jsme přišli „za deset minut pět“. Když viděl ten rozsah, nedával mi podle svých slov ani jedno procento šance, že to zvládnu a vyléčím se. Ale já to nevzdal a doktoři taky ne. Nasadili mi tu nejsilnější chemoterapii, jaká se tehdy dala namíchat.

Podstupoval jsem několikacyklové chemoterapie, které tekly nekonečných sedm hodin v kuse. Dvě tříhodinové infuze a pak jedna hodinová, kterou všichni onkologičtí pacienti znají pod lidovým názvem „Aperol“ kvůli její zářivě oranžovébarvě. Je to ten největší zabiják, jaký vám do těla můžou pustit.

Peklo jménem léčba v době covidu

Moje tělo reagovalo na léčbu strašně. Bylo mi tak zle, že jsem nedokázal ani odepsat rodině na zprávu, protože pohled do telefonu mi zvedal žaludek. Moje obědy měly velikost porce pro malé dítě, a i tak jsem z nich nic neudržel. Nepomáhalo vůbec nic, ani nejsilnější prášky proti zvracení, ani extra infuze na hydrataci. Pro představu: nedokázal jsem polknout ani jednu malou lžičku Coca-Coly, aniž by se mi neotočil žaludek.

Aby toho nebylo málo, celé to probíhalo v té nejtvrdší době Covidu-19. Jako onkologický pacient s nulovou imunitou jsem musel udržovat brutální odstup od lidí, abych nechytil sebemenší infekci, což bylo psychicky strašně osamělé a těžké. Do toho všeho mě čekaly závěrečné zkoušky ve škole. Moje hlava neřešila nic jiného než zdraví a touhu být konečně doma s rodinou, ale nakonec jsem se kousnul a všechny zkoušky, kromě jediné písemné, jsem úspěšně zvládnul.

Vlasy dole a lidská krutost

Jako pro mladého kluka pro mě bylo obrovským strašákem to, že přijdu o vlasy. Pořád se mi honilo hlavou: „Co si o mně sakra lidi pomyslí?“ Vlasy nějakou dobu držely, ale pak přišel den, kdy mi začaly padat přímo do jídla. V tu chvíli jsem si řekl stop, tohle psychicky nedám. Šel jsem dohola.

A pak přišla další rána, tentokrát od okolí. Posměšky, že vypadám hrozně, urážky, že mám hlavu jako vejce... Člověk v tu chvíli podstupuje nejtěžší bitvu svého života, nemá sílu se s někým hádat nebo vysvětlovat, že bojuje o přežití. Chápu, že zdravým a mladým lidem hned nedojde, že by někdo v jejich věku mohl mít rakovinu. Ale ta bezcitnost bolela. Proto dnes stojím za vlastním příslovím: „Nesměj se člověku, který nemá vlasy. Nevíš, čím si prošel nebo čím si právě prochází.“

Co mi rakovina vzala a dala

Rakovina mi vzala strašně moc sil a kus mládí, ale ještě víc mi toho dala. Ukázala mi, že my, co jsme zdraví, bychom si měli užívat života naplno. Nebát se riskovat. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám život otočí o 360 stupňů (nebo spíš o 180) ze dne na den. Přesně tak, jak se to stalo mně. Proto všem doporučuji: chodit k lékaři, nepodceňovat prevenci a nechat se jednou ročně kompletně zkontrolovat. V těle vám může tikat bomba, o které nevíte, a včasný zásah vám zachrání krk. Ale musíte chtít vy sami. Dneska jsem 5 let zdravý. Tahle jizva na krku mi každý den připomíná, že mám žít naplno a být vděčný za to, že tu dneska stojím a můžu psát tyto řádky. Snad můj příběh dodá odvahu a motivaci lidem kolem mě i kdekoli na světě, kteří právě sedí v té čekárně, kde jsem tehdy seděl já.

Bojujte. Stojí to za to.