Příběh Marka

Jmenuji se Marek Hruška, je mi 43 let a jsem manželem úžasné ženy a tátou dvou malých synů ve věku 3 a 6 let. Právě oni jsou tím největším důvodem, proč se každý den nevzdávám a bojuji o svůj život.

Celý svůj dospělý život jsem pracoval jako živnostník v oboru pokrývačských a tesařských prací. Byl jsem zvyklý postarat se o svou rodinu a nikdy by mě nenapadlo, že se během jediného dne všechno změní.

V polovině prosince 2025 jsem onemocněl chřipkou. Po několika dnech se můj stav postupně zlepšoval a den před Štědrým dnem jsem se cítil už téměř zdravý. Nic nenasvědčovalo tomu, že se během několika hodin změní celý můj život.

Během Štědrého dne se však začaly objevovat silné křeče v břiše. Přesto jsem se snažil bolest potlačit a nedat na sobě nic znát. Chtěl jsem, aby naši synové měli krásné Vánoce a mohli si užít radost z rozbalování dárků. S úsměvem jsem sledoval jejich nadšení, i když jsem uvnitř cítil, že se děje něco vážného.

Když děti večer usnuly, bolest už byla nesnesitelná. Přidala se horečka přes 40 °C a bylo jasné, že bez pomoci to nezvládnu. Manželka pro mě krátce po půlnoci zavolala záchrannou službu a sanitka mě odvezla do nemocnice.

Lékaři nejprve předpokládali akutní zánět slepého střeva. Po dalších vyšetřeních ale přišla zpráva, kterou nechce slyšet nikdo – rakovina tlustého střeva s rozsáhlými metastázami do jater a plic.

Později mi lékaři vysvětlili, že právě prodělaná chřipka pravděpodobně vedla ke vzniku zánětu v oblasti mezi slepým střevem a nádorem. Právě tento zánět vyvolal silné bolesti, kvůli kterým jsem skončil v nemocnici. Paradoxně to bylo moje největší štěstí v neštěstí. Kdyby k tomu nedošlo, nemoc by se s velkou pravděpodobností ještě nějakou dobu neprojevila a na nádor by se přišlo mnohem později.

Před operací byla prognóza velmi nepříznivá. Vzhledem k rozsahu nádorového onemocnění mi lékaři dávali jen několik měsíců života. Přesto se rozhodli udělat maximum.

Následovala náročná operace, dlouhá hospitalizace, chemoterapie a další léčba. Díky úspěšné operaci a následné léčbě se však podařilo něco, v co jsem zpočátku ani nedoufal. Poslední kontrolní CT ukázalo téměř úplnou remisi onemocnění a lékaři dnes hovoří o tom, že mám reálnou šanci na úplné uzdravení, přestože na začátku byla jen velmi malá.

Od té chvíle jsem si uvědomil, že každý den je dar. Největší motivací jsou pro mě moje žena a naši dva synové. Chci být u jejich dětství, vidět je vyrůstat a být jim oporou ještě mnoho dalších let.

Přestože mě čekají další kontroly a léčba, dnes místo strachu cítím hlavně naději. Obrovskou sílu mi dodává moje rodina, přátelé i lidé, kteří se rozhodli pomoci, přestože mě osobně nikdy nepoznali.

Z celého srdce děkuji každému, kdo se rozhodne stát součástí mé cesty.