Jmenuji se Kateřina, je mi 40 let a nikdy by mě nenapadlo, jak moc se může člověku během krátké doby změnit život.

S nemocemi bojuji prakticky od dětství. Od šesti let mám diabetes 1. typu. Postupně se přidala těžká neuropatie a vážné cévní problémy, především na pravé noze. Kvůli nedostatečnému prokrvení, tedy ischemii, mám velké bolesti a problémy s chůzí. Přesto jsem se vždy snažila žít normálně, pracovat a být co nejvíce samostatná.

Šla jsem na vyšetření kvůli noze. Nikdo netušil, co přijde. Kvůli ischemické pravé noze mi lékaři plánovali léčbu pomocí kmenových buněk. Byla to pro mě naděje, že by se její stav mohl alespoň trochu zlepšit. Než jsem ale mohla zákrok podstoupit, musela jsem projít celým kolečkem předoperačních vyšetření. Gynekologie, oční vyšetření, rentgen plic a hrudníku, ultrazvuk a další kontroly. Brala jsem to jako nutnou součást přípravy na léčbu nohy. Jenže právě během těchto vyšetření se začalo ukazovat, že něco není v pořádku.

Následovala další vyšetření. Nejdříve CT, potom PET/CT a biopsie uzliny. A nakonec přišel verdikt, na který se podle mě nedá nikdy připravit. Máte rakovinu. Konkrétně non-Hodgkinův B-buněčný lymfom, tedy nádorové onemocnění mízního systému. Šla jsem řešit jednu nemoc a najednou jsem se dozvěděla, že mám další, mnohem závažnější diagnózu.

Člověku se v tu chvíli začne honit hlavou tisíc věcí. Co bude dál? Jak bude vypadat léčba? Zvládnu ji? A co moje ostatní nemoci?

Po PET/CT mě čekal ještě odběr kostní dřeně. A na ten opravdu nikdy nezapomenu. Zažila jsem už v životě hodně bolesti, ale tohle byl jeden z nejhorších zážitků. Větší bolest už je snad jen moje pravá noha ve chvílích, kdy přestanou zabírat i ty nejsilnější léky. První chemoterapie. Tak zle mi snad nikdy nebylo.

V listopadu 2025 jsem nastoupila na první chemoterapii. Dostávala jsem kombinaci rituximabu a bendamustinu a čekalo mě celkem šest cyklů. Věděla jsem, že chemoterapie nebude procházka růžovým sadem. Ale skutečnost byla mnohem horší, než jsem si dokázala představit. Po první chemoterapii mi bylo tak zle, že jsem skončila v nemocnici. Neustále jsem zvracela, nedokázala pořádně jíst a moje váha klesla z přibližně 53 kilogramů na 49. Byla jsem slabá, vyčerpaná a měla jsem pocit, že moje tělo už nemůže. A do toho všeho se začaly výrazně zhoršovat bolesti mé pravé nohy. Bolest, na kterou nestačily běžné léky.

Během chemoterapie se bolesti ischemické nohy zhoršily natolik, že jsem postupně potřebovala stále silnější léky. Nakonec jsem skončila na fentanylových náplastech. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu potřebovat tak silné léky proti bolesti. Jenže když vás něco bolí téměř nepřetržitě, když nemůžete pořádně chodit, spát ani fungovat, přestanete řešit, jak silné léky užíváte. Chcete jediné – aby ta bolest konečně přestala. Fentanylové náplasti mi později lékaři vyměnili za silné opioidy v tabletách, které užívám dodnes. Musím říct, že mi přibližně z 80 % pomáhají. Díky nim mám dny, kdy se bolest dá zvládnout. Ale pak přijdou dny, kdy jako by léky úplně stávkovaly. A přestože užívám opravdu silná analgetika, bolest je někdy tak nesnesitelná, že nevím, co se sebou.

To jsou chvíle, kdy je člověk úplně bezmocný. Vzal si léky, udělal všechno, co měl, a přesto úleva nepřichází.

Šest chemoterapií a naděje na remisi - postupně jsem absolvovala všech šest cyklů chemoterapie. Poslední léčba proběhla v dubnu 2026. Byly dny lepší i horší. Nevolnosti, bolesti, vyčerpání, nechutenství a neustálé návštěvy nemocnice se staly součástí mého života. Kvůli ischemii pravé nohy a bolestivé ráně na patě navíc už dlouhou dobu nemohu normálně došlapovat. I obyčejná chůze je pro mě někdy obrovský problém. Když chemoterapie skončily, čekala jsem na kontrolní výsledky.

Člověk doufá, že konečně uslyší, že je nemoc pryč. Jenže moje výsledky ukázaly pouze částečnou remisi. Uzliny se sice zmenšily, léčba tedy zabrala, ale nemoc úplně nezmizela. Byla jsem samozřejmě ráda, že léčba měla účinek. Zároveň jsem ale věděla, že ještě nemám vyhráno.

Poslední chemoterapií to nekončí: Myslím, že spousta lidí si představuje, že jakmile člověk dokončí chemoterapii, začne se postupně vracet do normálního života. Jenže ono to tak vždycky není. I několik měsíců po léčbě bojuji s obrovskou únavou. Někdy prospím téměř celý den. Jsou chvíle, kdy mě vyčerpá i obyčejné oblékání nebo cesta do koupelny. Stále řeším bolesti, další zdravotní komplikace a kontroly u lékařů. Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem musela ukončit zaměstnání, ve kterém jsem pracovala mnoho let. A to pro mě bylo také velmi těžké. Byla jsem zvyklá pracovat, starat se sama o sebe a být samostatná. Najednou jsem se musela smířit s tím, že některé věci už prostě nezvládnu jako dřív. Nejtěžší na tom všem je možná právě ta nejistota. Nikdy nevím, jak mi bude zítra. Jestli budu mít sílu vstát, něco udělat, nebo jestli zase prospím celý den.

Z vlastní nemoci vznikla aplikace Můj deník. Během léčby jsem si začala uvědomovat, jak náročné je žít s několika nemocemi najednou. Člověk si musí hlídat léky, bolesti, příznaky, glykémie, lékařské kontroly a spoustu dalších věcí. A tak mě napadlo vytvořit něco, co by mohlo pomáhat nejen mně, ale i ostatním nemocným lidem. Začala jsem pracovat na vlastní mobilní aplikaci Můj deník. Nejsem žádná velká firma ani tým profesionálních programátorů. Jsem obyčejná ženská, která sama bojuje s rakovinou a dalšími vážnými nemocemi a rozhodla se vytvořit něco užitečného.

Aplikace umožňuje zaznamenávat zdravotní potíže, bolesti, léky, glykémie a další informace. Postupně jsem přidala také funkce pro lidi s revmatickými onemocněními, sledování kloubů, grafy, přehledy a možnost exportovat záznamy pro lékaře. Aplikace už je dostupná na Google Play a mají ji staženou první uživatelé. A právě to mi dělá obrovskou radost. Protože i když sama někdy nemám sílu téměř na nic, mám pocit, že pořád dokážu vytvořit něco, co může mít smysl.

Rakovina mi vzala hodně. Ale nevzala mi moje sny. Nechci ze sebe dělat hrdinku. Jsou dny, kdy brečím, kdy mám strach, kdy už jsem unavená ze všech nemocí, bolesti a neustálých návštěv lékařů. Někdy bych si přála jediný obyčejný den. Den, kdy mě nic nebolí, není mi špatně a nemusím přemýšlet nad tím, co se zase může pokazit.

Ale pořád se snažím hledat důvody, proč jít dál. Obrovskou radost mi dělá moje border kolie Marley. Je to moje společnice, která mě dokáže rozesmát i ve chvílích, kdy mi opravdu není do smíchu. A pak jsou tu moje projekty, plány a sny. Ráda bych dál rozvíjela aplikaci Můj deník, aby pomáhala co nejvíce lidem. Chtěla bych také jednou vytvořit vlastní diabetickou obuv, protože sama moc dobře vím, jak těžké je najít vhodné boty, když člověk trpí neuropatií a cévními problémy.

Nemoc mi změnila život. Vzala mi kus zdraví, sílu, práci i část samostatnosti. Ale nechci, aby mi vzala úplně všechno. Nejsem jen pacientka s rakovinou. Jsem pořád člověk, který má své sny, plány a chce být užitečný. A jestli můj příběh pomůže alespoň jednomu člověku, který právě prochází něčím podobným, nebo mu moje aplikace usnadní život, pak to všechno, co dělám, má smysl.