Příběh Klárky

11.2.2020 - Den, který mi změnil život.
Krásný den, Vám všem. Jmenuji se Klára, je mi 27 let a před pár dny to byly 3 roky od mé diagnózy. Ve výsledku mi tedy bylo 24 let, kdy mi oznámili, že mám rakovinu prsu ve IV. stádiu a prognózy jsou na 5 let života. Ehm, jo, pecka. Ale pojďme od začátku.

Chystala jsem se na první rande se svým, momentálně už manželem. Vycházela jsem ze sprchy a najednou jsem si nahmatala v prsu útvar. Šla jsem to říct mamce, kterou napadlo, zda by to nemohla být zduřelá uzlina, vzhledem k tomu, že jsem měla dostat menstruaci. Domluvily jsme se, že počkáme až bude po, pokud by se nic nezměnilo, tak se objednám na mamologii. Jak už jste si domysleli... nic nezmizelo. Bylo úterý 3.3.2020, vydala jsem se k obvodní doktorce pro doporučení na mamo a odtamtud hned na místo. Zkušenosti nemám zrovna nejlepší... bohužel. Už na recepci jsem se setkala s pohledy a chováním, co tam jako dělám, když jsem tak mladá. Po zavolání do ordinace, kde jsem absolvovala ultrazvuk, poté mamograf a opět ultrazvuk, kam si doktorka zavolala primářku a další doktorku, jsem měla jasno. Paní primářka taky nebyla nejpříjemnější člověk na světě. Bylo mi řečeno, co chci a proč tam jsem... když se pak koukala na monitor, najednou svůj přístup změnila. Objednaly mě na čtvrtek na biopsii a děj se co děj. Ty dva týdny čekání na výsledky jsou asi to nejhorší, člověk neví, na čem je. I když... v podvědomí jsem s rakovinou už tak nějak počítala. Navíc jsem věděla, že tady v nemocnici se léčit nebudu. Ani za zlaté prase! Proto jsme ještě ten den volaly do Prahy do VFN k paní profesorce Tesařové, ta mě objednala hned na den po výsledcích z biopsie. Dva týdny pryč a já si šla pro výsledek. Tadáááá... máte rakovinu. V mojí hlavě toho najednou bylo tolik... Jasně, s tím jsem počítala, ale... „Co bude teď?“, „Jaká bude léčba?“, „Nemám to ještě někde jinde?“... milion otázek. Naneštěstí do toho všeho začínala corona. Paní doktorka, co mi sdělovala diagnózu, mě odrazovala o toho, abych se jezdila léčit do jiného města. ,,Co když zavřou hranice měst?“, „Co když tohle...“, ,,Co když támhleto...“. Ne, prostě ne, stála jsem si za svým. Po naší debatě mě ještě poslala do nemocnice na ultrazvuk břicha a poté na konzilium, kde se lékaři poradí, co se mnou. Ještě po cestě do nemocnice, jsme volaly znovu paní profesorce a ta nám řekla, že máte přijet už ráno a nenecháme se ničím zviklat. Ultrazvuk v pořádku a šlo se čekat. Konzilium... bohužel další špatná zkušenost, která mě utvrzuje, že jsem udělala dobře a nenechala se tu léčit. Místnost, kde je několik lékařů a sester, kam si Vás zavolají a už máte dojem, že jdete jako prase na porážku. „Svlékněte se!“, „No, ukažte mi to.“, „Hmm, dobrý, se zase oblečte.“ A všichni u toho na Vás zírají. „Měla byste si uvědomit, že máte štěstí, že tu dnes jste. Jsme vás vybrali, nikdo neví, jak to bude s tou coronou a tak. Odpoledne nastoupíte na první chemoterapii.“ Spletli se. „Aha, tady čtu, že se chcete léčit v Praze? Tak fajn.“ Doslova po nás hodili papíry a na shledanou. Víc opařené jsme s mamkou asi nikdy nebyly. Druhý den jsme jely do Prahy. Okolí VFN jsme už znaly dobře... léčil se zde můj taťka, který měl Non- Hodgkinův lymfom. Díky panu profesoru Trněnému tu byl dalších 14 let, i když u nás v nemocnici mu slibovali rok. Ale to je další příběh.

Sedíme a čekáme... v hlavě mi projíždí, že jsem tu nejmladší a proč zrovna já. Tahle otázka mě provázela poměrně dlouhou dobu. Volají mě, jdeme do ordinace... už v prvních vteřinách jsem věděla, že moje rozhodnutí bylo správné. Paní profesorka je úžasná. Vysvětlila mi, jaký typ nádoru mám, jak se léčí, odpověděla na každou otázku a poslala na pár dalších vyšetření, abychom věděly naprosto vše. Nejdůležitější bylo PET/CT a genetika.

Na PET/CT neboli petko, jsem šla za pár dní, i když čekačka je za normálních okolností týdny. Výsledky byly poměrně rychle, a tak už jsem zase seděla v čekárně. Zavolání, příchod, židle, pár slov a zastavil se čas. „Bohužel máte metastáze v uzlinách, játrech a v kostech, hlavně v pánvi, rukou, lopatkách, páteři...“ CO TEĎ?! Smířená s rakovinou jsem byla, ale ne v takovém rozsahu. Nikdo nechápal a do dnešního dne nechápe, jak je to v mém věku možné.

A pak ještě ta genetika, kde zjišťují, zda to máte dědičné či ne. V mém případě se předpokládalo, že tam jistá predispozice bude. Taťka měl Non-Hodgkina, jeho brácha rakovinu střev, jeho sestra rakovinu prsu, jeho otec rakovinu hrtanu. A já? Negativní. Navíc pan doktor říkal, že můj nádor vykazuje znaky, jak kdyby mi bylo minimálně 60 let. Áha. Příčina? Nikdo neví. Neměla jsem vůbec žádné příznaky a nemám do teď. Kdybych neměla vedlejší účinky z léčby, ani nevím, že mi něco je.

A tak započala moje léčba. Původně se plánovala chemoterapie... jako silná holka, jsem si řekla, že se tedy nechám rovnou ostříhat na krátko, ať to pak není tak velký šok. To byl nápad. Po výsledcích z petka se léčba musela přehodnotit. Vlasy pryč, ale co, vyzkoušet se musí vše. A proč ta změna léčby... jak mi vysvětlila paní profesorka, jelikož jsem měla velké množství metastáz v měkkých tkáních (uzliny, játra), tak by to moje tělo nemuselo fyzicky zvládnout. Jak už jsem zmiňovala, do chemoterapie mě tlačili u nás v nemocnici, bez dalších vyšetření... nyní víte, že kdybych tam zůstala, tak byste si tyto řádky už nemuseli číst.

Nádor mám hormonálně pozitivní, jak ráda říkám, to nejlepší z nejhorších. Tudíž podstupuji hormonální terapii, každý měsíc injekce pro blokádu hormonů, plus léky. Zhruba po každých 5 měsících chodím na petko, aby se zjistilo, jak léčba funguje nebo nefunguje. První léky mi fungovaly asi rok a čtvrt, játra a uzliny byly čisté, kosti stejné. Druhé, brala jsem je 6 měsíců, nefungovaly vůbec. Zase mi začala svítit játra, jedna uzlina, a tak jsem v prosinci 2021 dostala chemošky. Jak se jim říká v onko světě – Oranžády, Aperol... bleh. Díky bohu jsem je zvládla bez jediného zvracení. Po nich jsem v dubnu dostala další chemoterapie, které byly v pilulkách, ty jsem brala až do března letošního roku. Na petku se zase ukázaly nějaké dvě malé potvůrky v prsu. Nevadí. Jedeme dál. Mám novou léčbu a věřím, že zase nějaký ten rok bude fungovat. Dokud je léčba není nic ztraceno. Byly dny, které jsem probrečela, zvláště čerstvě po diagnóze, říkala si, co jsem udělala špatně, proč já, jsem mladá, nic jsem ještě neprožila...  patří to k tomu vyrovnání se s nemocí. Další psychický propad jsem měla zhruba 1,5 roku po diagnóze. Měla jsem spoustu volného času a moje hlava si dělala co chtěla. Měsíc jsem byla mimo. Připadala jsem si na obtíž. Nakonec jsem musela zvednout zadek z postele a postavit se tomu. Pomáhaly mi dlouhé procházky, povídala jsem si sama se sebou a dodávala si sílu, křičela, když bylo třeba. Vyhledala jsem i online psychologa, což bylo skvělé rozhodnutí.

Mám obrovské štěstí, že mám milující rodinu, manžela a přátelé. Nikdo z nich se neotočil zády. Ano, pro všechny to byl šok, pro koho by nebyl. Ale spoustě z nich to otevřelo oči a začali si uvědomovat život. Podporují mě ve všech mých rozhodnutích. Jedna z největších opor je můj manžel. Chodili jsme spolu asi 14 dní a já mu musela říct, že mám asi rakovinu... po všech vyšetřeních jsem mu řekla, že nevím, co mu můžu slíbit... 5 měsíců, 5 let, 15 let, 50 let... kdo ví. A že pochopím, pokud bude chtít odejít. Byli jsme spolu měsíc. Netrvalo to ani vteřinu zamyšlení, řekl, že spolu vše zvládneme a nevzdáme se. Moje malá pohádka v těchhle sračkách. Další je maminka. Je to neskutečně silná žena. Bojovala spolu s taťkou, proti téhle mrše a teď bojuje se mnou. Zemřel jí manžel a po 10 letech jí řekli, že má na smrt nemocné dítě. Co může být horší... být ten nemocný nebo ten zdravý a vidět umírat svou rodinu. Nikdy nebudu vědět, jak se cítí ona a ona zase nebude vědět, jak se cítím já. Nejde to. Ale jedno vím, jsme tu jedna pro druhou a nikdy to nevzdáme. Dodělala jsem vejšku, bakaláře i inženýra, cestujeme po světě, loni jsme měli svatbu. Nikdo z nás neví dne ani hodiny. V podstatě by se dalo říci, že od diagnózy konečně žiju. Nevzdala jsem si ničeho. Snažím se žít jako zdravý člověk. Bohužel jsem si to uvědomila, až tváří tvář smrti, ale nikdy není pozdě! Věřím, že mě tu čeká ještě spousta let a hodlám je využít na plný pecky! V delší zkratce JÁ. Můj život.

Všem Heroes a vlastně úplně Všem lidem:
“You can´t wait until life isn´t hard anymore before you decide to be happy.“
“Nemůžeš čekat, až už život nebude těžký, než se rozhodneš být šťastný.“

Jane Marczewski
(Neskutečně silná žena, kterou si ta svině vzala, ale nechala úžasný odkaz nám všem.)

#FUCKCANCER