Příběh Klárky

Než jsem začala psát svůj příběh, tak jsem přečetla a vyslechla spoustu dojemných příběhů ostatních bojovníků s rakovinou. Ale ani potom jsem nevěděla, jak a co přesně napsat. Nikdy jsem nechtěla při sdělování svého příběhu působit přehnaně depresivně, někoho se dotknout a nebo ho snad čtením těchto vět odehnat. 

Kdo tedy je Klára Svobodová? A proč píše svůj příběh na stránku projektu Fuck Cancer?
Když byste se na mě zeptali mých blízkých, tak by o mně zřejmě mluvili jako o hodné, empatické a celkem extrovertní osobě, která studuje medicínu, chodí ošetřovat bezdomovce, doučuje biologii středoškoláky, miluje čas s rodinou, přáteli a Bohem. Dále má ráda dlouhé procházky, tancování, umění a ve volném čase se věnuje fotomodelingu. Momentálně k tomu všemu ještě bojuje se zhoubným nádorem.  Sama se strašně nerada popisuji a hodnotím, když bych ale měla popsat svou osobu jedním popřípadě několika slovy, tak bych se o sobě vyjádřila asi jako o věčně věřícím snílkovi. Teď už k druhé otázce, jak jsem se dostala k projektu Fuck Cancer? Onkologie mě sice tak nějak provází celý život, ale o tomhle projektu  jsem se dozvěděla až potom, co jsem se sama stala onkologickým pacientem.

Moje maminka je lékařka a její obor je právě onkologie. Medicína a práce celkově ji vždy naplňovaly, tak se není čemu divit, že jsem už od dětství poslouchala spoustu zajímavých zážitků z práce. Když mi bylo 14 let, tak přišel velký zlom v mém životě, protože mi zemřela má milovaná babička na akutní myeloidní leukémii. Tato smutná událost utvrdila mé přesvědčení, že půjdu stejně jako moje maminka studovat medicínu a bude ze mě onkolog, který bude zachraňovat lidské životy, aby ostatní nepocítili tu strašnou bolest jako já ze ztráty milované osoby. Tento cíl mě neopustil a opravdu, o 6 let později jsem nastoupila na Lékařskou fakultu MUNI v Brně. Byla jsem přesně v polovině studia, tedy tři roky na medicíně, když mi byl diagnostikován Ewing like sarkom, kvůli kterému jsem studium musela přerušit. Jak se ze studentky medicíny, vlastně z 50% lékařky, stala onkologická pacientka? První problémy se začaly objevovat na jaře letošního roku. Pociťovala jsem takové nepříjemné tlaky, které vystřelovaly z bederní oblasti levé části zad do levé části břicha. K tomu jsem měla ještě trochu znecitlivělé levé tříslo. Jelikož jsem ten semestr měla zkoušku z patologie, tak jsem si říkala, že jsem hypochondr, který za každou banálností hned vidí vážné onemocnění, a proto jsem to neřešila. Postupně ty výše zmíněné tlaky ale přešly v dost silné bolesti, které se ignorovat už nedaly. Doma jsem si diagnostikovala, že bych mohla mít něco s vaječníky, tak teda hurá na gynekologii, kde mě paní doktorka uklidnila, že jsem po gynekologické stránce v pořádku. Další den jsem vstala a chtěla jet do školy, ale ta bolest byla tak silná, že bych bez dvou silných prášků na bolest ani k autu nedošla. Ve škole jsem vydržela a hned po skončení jsem okamžitě jela na chirurgii. Pan doktor na mně nic moc neviděl, prohmátl břicho, poslechl střevní peristaltiku, nechal mi vzít krev a poslal mě na ultrazvuk. Na ultrazvuku jsem to poprvé uviděla, toho mého vetřelce, jak já mu říkám. Pamatuji si znepokojený výraz lékaře, který mi dělal ultrazvuk. Má první otázka, když jsem viděla jeho znepokojený výraz upírající se na vetřelce byla: Já vím, že mi to na základě ultrazvuku úplně říct nemůžete, ale není to nádor, že ne? Pan doktor zamyšleně koukal na obrazovku a zeptal se mě, jestli jsem neměla úraz, protože ten 10x9x8 cm velký útvar ve svalu byl prokrvácený a vypadal jako hematom. Žádný úraz jsem samozřejmě neměla. Nicméně mě pan doktor celkem uklidnil, že si nemyslí, že to je nádor, ale uděláme ještě CT. A najednou se to všechno strašně rychle rozjelo. Moje mamka nechala přeposlat mé CT snímky svým kolegům do dalších nemocnic a hned další den jsem už nastupovala jako pacientka na Masarykův onkologický ústav, kde mě čekala biopsie z vetřelce. Veškerý personál (lékaři, sestřičky, sanitářky, laboranti..) se ke mně chovali strašně mile a optimisticky. Několikrát jsem byla uklidňována, že se nemusím ničeho bát, že to bude s největší pravděpodobností hematom a ta biopsie, kterou mi dělají, je jen pro jistotu, protože jsme na onkologickém ústavu. A já tomu uvěřila, měla jsem sice někde vzadu v hlavě tu možnost, že to bude třeba nádor, ale když mi všichni říkali, že to vypadá jak hematom, tak se není čeho bát. (To jsem ještě nevěděla, že mi neřekli o zvýšených nádorových markerech, které mi byly diagnostikovány z krve.)

O pár dní později jsem se učila na zkoušku z patologie a zrovna jsem si četla o sarkomech (zhoubných nádorech s ne příliš dobrou prognózou) a ptala jsem se mamky, který typ zhoubného nádoru by považovala za horší. Sarkom nebo karcinom? Sice se to tak jednoduše srovnat nedá, ale odpověděla mi sarkom. O něco později jsem znala svou diagnózu: Ewing like sarkom.  Nemohla jsem tomu uvěřit. Strašně jsem si přála, aby to byl jen špatný sen nebo chyba ve výsledku patologického vyšetření. Chtěla jsem utéct a schovat se někde, ale jak můžete utéct z vlastního těla? Tehdy přišla ta velká životní otázka: Chceš žít? A já si řekla ano. Poprvé za celý svůj život jsem si uvědomila, jak moc chci žít, proto jsem neváhala a začala s onkologickou léčbou. Léčím se od května 2023, tedy už přes půl roku a léčba bude asi ještě dlouho probíhat. Mám za sebou 12 cyklů chemoterapií (převážně s několikadenní hospitalizací v nemocnici), dále 25 cyklů ozařování. Cílem bylo vetřelce dostat do takového stavu, aby mohl být odoperován, to se bohužel zatím i přes všechna očekávání nepodařilo.. Tím hlavním důvodem byly nové nálezy na plicích při říjnovém vyšetření PET/CT.  Musím říct, že jsem vděčná a stejně tak jako mé okolí překvapená, jak mé tělo zvládlo a stále zvládá tu tvrdou onkologickou léčebnou palbu, která má zneškodnit vetřelce. Během chemoterapií ani ozařování jsem neměla žádné větší problémy, dokonce mé tělo zvládlo i kombinaci chemoterapie a ozařování, aniž bychom museli něco v léčbě kvůli mému špatnému stavu odkládat. O to větší šok byl, když mi v říjnu našli metastáze na plicích. Upřímně mě to semlelo asi ještě víc než prvotní zjištění, že mám nádor, protože jsem se strašně upínala k tomu, že už bude možné mě operovat a já budu už brzy zdravá. Bohužel to tak jednoduché nebude a šťastný konec se prozatím odkládá. Ale jen prozatím, bojovat se bude dál ještě s novými možnostmi léčby, které jsme zatím nezkusili. Je celkem pochopitelné, že rakovina změní člověku život. Za sebe musím ale říct, že jsem i přes to, že jsem v tomhle maléru, získala a uvědomila si strašně moc pozitivních a důležitých věcí, ke kterým by pravděpodobně nedošlo, pokud bych pokračovala dál ve svém hektickém životě, ve kterém jsem neměla na nikoho, na nic, dokonce ani sama na sebe čas. Rakovina mi přinesla spoustu pozitivních věcí, jednak pevnější a mnohem bližší vztah s rodiči a rodinou, obrovskou podporu od nich, dále od mých přátel, kamarádů i známých. Dále jsem přehodnotila špatně nastavené priority - nevhodné stravování, spánek, workoholismus, přepínání svého těla a honění se za nesmysly.. Celý život mi chyběla sebeláska a až teď díky tomu, co mě potkalo, jsem ji našla. V neposlední řadě mě rakovina posílila i ve víře a v mém vztahu s Bohem.

Proč jsem kontaktovala projekt Fuck Cancer? Jako onkologický pacient si moc vážím jejích práce, úsilí a podpory. Celý život jsem chtěla hlavně pomáhat, ať už jako lékařka, nebo třeba učitelka biologie. Ale hlavně celkově jako empatický člověk, který obejme, vyslechne a pomůže, když to jiný potřebuje. Boj s rakovinou je těžký, hodně těžký a také na dlouhé lokte. A já si plně uvědomuji, jak moc je důležitá vzájemná podpora, povzbuzení a pomoc, abychom náš boj vyhráli! Proto jsem tady, budeme bojovat spolu a nikdy to nesmíme vzdát! Fuck Cancer!