Matěj Kabát

Náš Hero Matěj má smysl pro tumor a proto se podělil o svůj příběh ve stejnojmenném seriálu ČT - Smysl pro tumor.

 „Vypadalo to jako scéna z filmu Nedotknutelní s tím rozdílem, že jsem to nehrál.“

Kubovi bylo 18, když se mu otočil život vzůru nohama a musel se zastavit a překopat plány. Teď šlo totiž o život a bylo třeba zatnout zuby.

Příběh Matěje

Jmenuji se Matěj Kabát a v roce 2012, když mi bylo čerstvých 18 letech, jsem byl kluk, co chodil na střední, dokončoval další školní rok a o prázdninách plánoval, co budu dělat, protože jako každý puberťák, jsem neměl ani floka. Tak jsem si našel těžší brigádu s tím, že pak budu chodit na festivaly či koncerty, ale...

Zde můj příběh začíná napřed obyčejnou chřipkou, která byla vyléčená, aspoň jsem si myslel, ale za týden v červnu se to začalo opakovat. Dostal jsem horečky, zimnici a jel druhý den na pohotovost. Dostal jsem Penicilín a druhý den znovu /byl víkend/, jenže jsem se osypal a to také řekl lékaři. Ten mne poslal na infekční, kde mi nabrali krev a oznámili mě a mé matce, že mám špatné červené a bílé krvinky.

V nemocnici na dětské onkologii našli diagnózu a to "leukémie AML". Po jednom zákroku, druhý den na JIP přišla doktorka a vysvětlila mě i mým rodičům, co mě bude v příštích několik měsíců čekat. Další den se domlouvala matka s primářem, který nám doporučil doktory z dětské Hematoonkologii v pržském Motole. Ti mojí diagnózu léčili, i když už jsem měl pár měsíců po 18. narozeninách. Ale nebyl jsem tam sám jako dorost.

Dostal jsem centrální žilní katetr do největší žíly, napřed pod levou lícní kost provizorně a po 9 dnech na pravou stranu. Prvních 9 dní jsem musel ležel na posteli s váhou, monitorován se vším, co k tomu bylo třeba. Dostával jsem chemoterapii, při které jsem nesměl vstát z postele, z důvodu krvácení do mozku. Ostříhali mi vlasy a začalo období, které jsem špatně snášel, stále jsem často zvracel, měj jsem boláky v ústech, horečky, zimnice, atd. Po 9 dnech mi dali týden pauzu a to se opakovalo celkem 4x, jen s tím, že to bylo pak po 7, 5 na 3 dny pauzy. Rodiče za mnou jezdili každý den kolem 15h a ve 20:30 odjížděli zpět domů do Plzně. Jednoho dne požádala sestřička matku, zda by tam mohla spát i o víkendech. Samozřejmě souhlasila a já tam nebyl tak sám a mohli jsme si povídat nebo jsem jen věděl že tu je pro mě. Když mě po dalších 9 dnech postavili na nohy, byl jsem slabý, hubený a musel jsem se znovu učit chodit jako malé dítě. Se sestřičkami jsem si dělal srandu, že jsem nejlepší atlet z Osvětimi, protože jsem z asi 68 spadnul na 53 kg.

Naději, radost a podporu mi dávali i synovci, co mne po měsíci v nemocnici přišli navštívit. Při kratších chemoškách, bez teplot a méně zvracení mne poslali na pár dní domů, s tím, že když dostanu horečku, musím do dvou hodin do nemocnice zpět. Týden jsem vydržel doma bez problémů a když na konci týdne naskočila horečka se zimnicí a záchvatem, nasedli jsme do auta a frčeli do nemocnice. Bylo to jak v hororu, napnuté nervy nás všech, já tátovi kopal nohami do palubovky celou dobu, vypadalo to jako scéna z filmu Nedotknutelní s tím rozdílem, že jsem to nehrál a policajti si nás na dálnici moc naštěstí nevšímali.

Po 4 měsících mě pustili už domů, s tím, že 2x týdně budu chodit na kontroly a bude pro mne jezdit sanitka z důvodu nulové imunity. Nikdo k nám nesměl chodit celý rok a přitom mě ještě 1x za měsíc píchali nějaké léky, po kterých jsem měl opět horečky. Musel jsem mít i nízkobakteriální dietu. Vše řešila moje matka a domlouvala se s lékařem, protože jsem většinou celý týden prospal. Byla po celou dobu oporou, stejně jako má sestra a otec.

Po roce se kontroly u lékaře krátily na 1x týdně, 1x měsíčně, po čtvrt roce, půl a nakonec po roce. To trvalo celých 10 let, teď už jen musím zaklepat  na zdraví a nemělo by se mi to už vrátit.

Soldiers & Heroes