Příběh Michala

Byla zima 2021, rok po mém přestěhování do Tromsa. Ještě vyřídit zdravotní pojištění atd.. Sotva jsem obdržel potvrzení o registraci k místnímu lékaři, zkusil jsem se objednat na preventivní prohlídku. Tou dobou se mi špatně spalo na břiše, jinak nic víc. Doktor, v mém případě to byla  maličká doktorka Marit, se ujala podezření na vodní kýlu, říkám si: „Panebože vodní kýla, to zní divně.“ S touto zprávou jsem byl vyslán do hlavní nemocnice na sono…

Střih.

Ordinace se začala plnit spoustou lidí v bílých pláštích, přišli se podívat (po mém odsouhlasení i mladí doktoři v zácviku) a začali mi klást všelijaké otázky… trochu divné otázky nutno podotknout.
Nejdřív taková ta klasika, odkud jsem, co dělám atd., pak zavedli téma na rodinu, zajímalo je, jestli mám děti/chci děti a taky, jestli v rodině nemáme podobný problém…
(Stále mi neřekli co našli).
Odpovídám na otázky a pokládám svou - tedy co zjistili?

Dostává se mi odpovedi -  „máš nádor na levém varleti“ - sedám si na židli a najednou je všechno jinak. Potřebuju čas na oddech a říkám #fuckcancer :). Doktoři jsou milí a ochotní, všechno mi polopaticky vysvětlí a dvakrát se mne ptají, jestli nepotřebuju překladatele do češtiny. (Překladatel ve výsledku nebyl potřeba, diagnóza rakoviny je celkem jasná věc a nic s tím nenadělám).

Odcházím domů s propustkou do práce a nástupem na nemocenskou, na dobu neurčitou. Wooof, odpadne mi denní vstávání na 6 a můžu se vyspat jak chci. V průběhu týdne mne čekají kolečka špitálem, kde si vyzkouším jestli mám dobrý sluch, zda vidím atd. Odevzdám vzorek spermatu do mrazáku a čekám na rozsudek.
Ten přichází velmi záhy a je tedy rozhodnuto o první operaci. Ta je naplánovaná na pouhý den po telefonátu z nemocnice - prý čím dřív tím líp, což je fajn.

No, operace na podvozku není dvakrát příjemná záležitost, trvá mi skoro 14 dnů, než si dokážu v klidu dojít na záchod a nebo se obléknout bez bolesti. (PRO tip ode mne - na toto období se vybavte volnýma trenkama velikosti XXL). V mezidobí jsou další vyšetření krve, CT a RTG, sono. Poté je nařízena chemoterapie.
Stěhuju do nemocnice - ovšem nemocnice v Tromsø má speciální hotel pro pacienty, kteří nemusí být hospitalizováni na lůžku, takže mi vlastně začíná taková dovolená, švédské stoly na snídani, oběd i večeři. K tomu vynikající péče a servis na onko oddělení a chemošky ani nijak moc nevnímám. Dostávám kanylu do ruky, která mě bude doprovázet následujících 6 měsíců a k ní fasuju super rukáv, aby případně nebyla vidět. Ze začátku jej opravdu využívám, později už si zvyknu a neřeším to. První chemošky jsou fajn, až mi přijde že se nic neděje. Čekal jsem, že mi hned vypadají vlasy a zatím nic. (Vlasy totiž začnou vypadávat až postupně…).  Den č. 15 následuje mini kůra chemošek - ta mne totálně sundá, nejsem schopný pohybu. Druhý den ráno se probudím a je mi zima na hlavu - ha, tak tahle kůra zaviňuje vypadávání vlasů. Jsem „konečně“ plešatý a je to hustý :).

Postupně absolvuju 4 měsíce sezení na chemoškách a pak jdu na magnetickou rezonanci - no jednoho nádoru jsem se zbavil a zbývá mi jich už jen 6, co mám na lymfatických uzlinách. Tim trpěl i Separ PaT říkám si… zajímavý. Zapnu si tedy Spotify a jdu zpátky na pokoj.

Celý tento čas mám zakázáno manipulovat s ostrým nožem, protože řídká krev by mohla způsobit při sebemenším úrazu údajně vykrvácení před příjezdem sanitky (v Tromsø je stále víc jak metr sněhu, přestože už je skoro květen). Proto se o me stará mamka (ta musela dostat lékařskou výjimku, protože v tu dobu všichni hrotili Covid a nebylo možné nikam cestovat…). Po 4 měsíční kůře doktoři zjistili, že  bude muset následovat další operace a ty nádory prostě vyndají. Evidentně je to rychlejší způsob, jak zkrátit léčbu, což je fajn.
Nastává ovšem období letních prázdnin a tak musím do nemocnice v Trondheimu, v Norsku žádný problém - pacienta posadí do letadla a letí kamkoli je třeba na náklady státu.

V Trondheimu probíhá všechno podle plánu a operace se vydaří, tedy to přežiju :). Sice mám břicho rozřezané jako blázen a v těle bambilion hadiček ale dýchám a směju se. Super. Nedokážu se sám postavit, zvednout, sednout, vůbec nic. Nafasuju tři asistenty a kolečkový křeslo. Nakonec místo kolečkovýho křesla chodítko, posléze berle a potom můžu domů. Letět letadlem naspeedovanej práškama proti bolesti je fajn. Super servis, jen to kolečkový křeslo je hrůza, člověk si připadá starý. Další kontrola už neukazuje, že by rakovina pokračovala a jsem tím pádem zdravý!!!
Po 9 měsících od první návštěvy ordinace, kam jsem šel jenom proto, abych se pozdravil s novým doktorem. Nakonec právě všímavost lékařky může za to,  že aktuálně píšu tyhle řádky a možná i to že si je někdo přečte.

Naučil jsem se pokoře a také toho, jak si opravdu vážit života, nevnímat problémy jako problémy, ale jako maličkosti, kterými nemá cenu se stresovat. Stres k životu člověk potřebuje…

Jediný, co mnou pořád otřásá je to ze v 27 letech vím, že nemůžu mít děti přirozenou cestou.
Tak myslete na prevenci a zkuste předejít všemu, jak jen to jde.

#canceredboy Michal