Michal Krulich
Hero Michal se zkušeností s léčbou v zahraničí
Rakovina nebolí, kolikrát ani není poznat, zkrátka nemusí být ani vidět. Rozhodně by se za ní neměl rozhodně nikdo stydět a nebo se s ní doma schovávat a léčit se pod peřinou - ona tam bude pořád a bohužel stále silnější. Holky ztrácí vlasy, nosí paruky - stydí se, kluci nasadí čepice. Nepříjemně kruté a někdy hrubé, ale je to tak. Většinou jsme všichni pacienti plešatý a pak taky sešitý, to je poznávací znamení, co už nikdo a nic nezmění.
Jo, přesně tohle se týká jen menší části z nás, naštěstí. Důležitější je ale, aby to věděla ta druhá, větší část, prostě co nejvíce lidí. Robíme tu osvětu. Vysvětlit nejprve všem, co to je, potom taky pacošům - co je čeká a na co mají nárok.
Stačí jedna věta a s dosavadním životem je VETA. Máš RAKOVINU!
To je celý, možná ani věta, spíš dvě slova - často z nich bolí hlava a lidi padaj v mrákoty, je to velký šok a následuje #fuckcancer. Musejí to zopakovat. Ano, je to tak, máte rakovinu - doktoři mluví narovinu. Tyhle slova změní všechno, zavřou jedny dveře s názvem plány a otevřou zcela nový svět - nemocniční, pro většinu dosud nepoznaný. Většinu to zaskočí, málokdo si připustí, že rakovina by se mohla týkat právě jeho. Mluvím za sebe, vycházím z vlastní zkušenosti, kdy bylo poměrně těžké přesvědčit okolí a své nejbližší, že si nevymýšlím. Rak se netýká jen starých lidí - bohužel může přijít i u nejmenších. Je to strašák všech, častokrát vyrazí dech. Proto je důležitý, aby vznikala osvěta a poskytovala oporu všem, co to potřebujou a to v jakékoliv formě. Jednotky AFP by se podle mne měly měřit u každého odběru krve a ne jen při podezření - kdy už může být pozdě. Je to krutý a je to hnusný, ale říct se to MUSÍ. Hlavně to ale musí být SLYŠET A VIDĚT. RAKOVINA ZABÍJÍ A SPOUSTA PACIENTŮ ANI NEVÍ, ŽE JÍ TRPÍ.
Proč to celé sepisuju? Měl jsem 26 let, před sebou celý život, našláplá kariéra v zahraničí a místo cestování a poznávání, jsem slyšel větu : „máte rakovinu.“ Trpí nebo trpěl jí někdo z vašich blízkých v rodině?,, Začalo to nevinně a skončilo to naštěstí dobře, ale slavím každý rok dvoje narozky. Jedny normální a druhé v létě, kdy jsem byl oficiálně uzdraven, jen si zapaluju 7 svíček - za každý nádor jednu.
Příběh Michala
Byla zima 2021, rok po mém přestěhování do Tromsa. Ještě vyřídit zdravotní pojištění atd.. Sotva jsem obdržel potvrzení o registraci k místnímu lékaři, zkusil jsem se objednat na preventivní prohlídku. Tou dobou se mi špatně spalo na břiše, jinak nic víc. Doktor, v mém případě to byla maličká doktorka Marit, se ujala podezření na vodní kýlu, říkám si: „Panebože vodní kýla, to zní divně.“ S touto zprávou jsem byl vyslán do hlavní nemocnice na sono…
Střih.
Ordinace se začala plnit spoustou lidí v bílých pláštích, přišli se podívat (po mém odsouhlasení i mladí doktoři v zácviku) a začali mi klást všelijaké otázky… trochu divné otázky nutno podotknout.
Nejdřív taková ta klasika, odkud jsem, co dělám atd., pak zavedli téma na rodinu, zajímalo je, jestli mám děti/chci děti a taky, jestli v rodině nemáme podobný problém…
(Stále mi neřekli co našli).
Odpovídám na otázky a pokládám svou - tedy co zjistili?
Dostává se mi odpovedi - „máš nádor na levém varleti“ - sedám si na židli a najednou je všechno jinak. Potřebuju čas na oddech a říkám #fuckcancer :). Doktoři jsou milí a ochotní, všechno mi polopaticky vysvětlí a dvakrát se mne ptají, jestli nepotřebuju překladatele do češtiny. (Překladatel ve výsledku nebyl potřeba, diagnóza rakoviny je celkem jasná věc a nic s tím nenadělám).
Odcházím domů s propustkou do práce a nástupem na nemocenskou, na dobu neurčitou. Wooof, odpadne mi denní vstávání na 6 a můžu se vyspat jak chci. V průběhu týdne mne čekají kolečka špitálem, kde si vyzkouším jestli mám dobrý sluch, zda vidím atd. Odevzdám vzorek spermatu do mrazáku a čekám na rozsudek.
Ten přichází velmi záhy a je tedy rozhodnuto o první operaci. Ta je naplánovaná na pouhý den po telefonátu z nemocnice - prý čím dřív tím líp, což je fajn.
No, operace na podvozku není dvakrát příjemná záležitost, trvá mi skoro 14 dnů, než si dokážu v klidu dojít na záchod a nebo se obléknout bez bolesti. (PRO tip ode mne - na toto období se vybavte volnýma trenkama velikosti XXL). V mezidobí jsou další vyšetření krve, CT a RTG, sono. Poté je nařízena chemoterapie.
Stěhuju do nemocnice - ovšem nemocnice v Tromsø má speciální hotel pro pacienty, kteří nemusí být hospitalizováni na lůžku, takže mi vlastně začíná taková dovolená, švédské stoly na snídani, oběd i večeři. K tomu vynikající péče a servis na onko oddělení a chemošky ani nijak moc nevnímám. Dostávám kanylu do ruky, která mě bude doprovázet následujících 6 měsíců a k ní fasuju super rukáv, aby případně nebyla vidět. Ze začátku jej opravdu využívám, později už si zvyknu a neřeším to. První chemošky jsou fajn, až mi přijde že se nic neděje. Čekal jsem, že mi hned vypadají vlasy a zatím nic. (Vlasy totiž začnou vypadávat až postupně…). Den č. 15 následuje mini kůra chemošek - ta mne totálně sundá, nejsem schopný pohybu. Druhý den ráno se probudím a je mi zima na hlavu - ha, tak tahle kůra zaviňuje vypadávání vlasů. Jsem „konečně“ plešatý a je to hustý :).
Postupně absolvuju 4 měsíce sezení na chemoškách a pak jdu na magnetickou rezonanci - no jednoho nádoru jsem se zbavil a zbývá mi jich už jen 6, co mám na lymfatických uzlinách. Tim trpěl i Separ PaT říkám si… zajímavý. Zapnu si tedy Spotify a jdu zpátky na pokoj.
Celý tento čas mám zakázáno manipulovat s ostrým nožem, protože řídká krev by mohla způsobit při sebemenším úrazu údajně vykrvácení před příjezdem sanitky (v Tromsø je stále víc jak metr sněhu, přestože už je skoro květen). Proto se o me stará mamka (ta musela dostat lékařskou výjimku, protože v tu dobu všichni hrotili Covid a nebylo možné nikam cestovat…). Po 4 měsíční kůře doktoři zjistili, že bude muset následovat další operace a ty nádory prostě vyndají. Evidentně je to rychlejší způsob, jak zkrátit léčbu, což je fajn.
Nastává ovšem období letních prázdnin a tak musím do nemocnice v Trondheimu, v Norsku žádný problém - pacienta posadí do letadla a letí kamkoli je třeba na náklady státu.
V Trondheimu probíhá všechno podle plánu a operace se vydaří, tedy to přežiju :). Sice mám břicho rozřezané jako blázen a v těle bambilion hadiček ale dýchám a směju se. Super. Nedokážu se sám postavit, zvednout, sednout, vůbec nic. Nafasuju tři asistenty a kolečkový křeslo. Nakonec místo kolečkovýho křesla chodítko, posléze berle a potom můžu domů. Letět letadlem naspeedovanej práškama proti bolesti je fajn. Super servis, jen to kolečkový křeslo je hrůza, člověk si připadá starý. Další kontrola už neukazuje, že by rakovina pokračovala a jsem tím pádem zdravý!!!
Po 9 měsících od první návštěvy ordinace, kam jsem šel jenom proto, abych se pozdravil s novým doktorem. Nakonec právě všímavost lékařky může za to, že aktuálně píšu tyhle řádky a možná i to že si je někdo přečte.
Naučil jsem se pokoře a také toho, jak si opravdu vážit života, nevnímat problémy jako problémy, ale jako maličkosti, kterými nemá cenu se stresovat. Stres k životu člověk potřebuje…
Jediný, co mnou pořád otřásá je to ze v 27 letech vím, že nemůžu mít děti přirozenou cestou.
Tak myslete na prevenci a zkuste předejít všemu, jak jen to jde.
#canceredboy Michal