Příběh Káji

Když mi v deváté třídě začaly na střídačku různé zdravotní problémy od kulhání po oteklou ruku, doktoři si mě mezi sebou přehazovali a nikdo nemohl přijít na to, co mi je. Až v březnu roku 2016 jsem si vyslechla diagnózu: Akutní lymfoblastická leukémie. Můj život se otočil o 180 stupňů - přestala jsem chodit do školy, věnovat se svým koníčkům, stýkat se s kamarády, oholila jsem si hlavu a začala jsem bojovat. O dva roky, desítky transfuzí, anestezií, několik katetrů a pár sepsí později jsem dokončila léčbu a měla jsem pocit, že se můj život vrací do normálu… Nevracel. Nemoc se mi vrátila a začalo to všechno nanovo. Tentokrát už nestačila jen chemoterapie, ale musela jsem opustit svoje milované Brno a v Praze jsem podstoupila transplantaci kostní dřeně, kterou mi věnoval nějaký muž z Německa. Nemám o něm téměř žádné informace, přesto má můj obrovský obdiv a vděk. Teď už to bude skoro pět let a budu upřímná, představovala jsem si to trochu jinak. Nepočítala jsem s tím, že touhle dobou už budu mít v důsledku léčby obě kyčle umělé, stále nebudu mít svoje vlastní vlasy a stále ještě budu snídat i večeřet hrst prášků.

Přes to všechno to teď ale není vůbec špatný! Během léčby jsem se toho dost naučila, o životě i o sobě, pochopila jsem, jaké věci jsou opravdu důležité, a uvědomila jsem si, jak skvělou podporující rodinu mám vedle sebe. Během léčby mě několik kamarádů i spolužáků podporovalo, pravidelně jsme se vídali, ale zároveň jsem i několik kamarádů ztratila a myslím si, že to bylo hlavně proto, že nevěděli, jak se k tomu postavit, nevěděli, co mi mají napsat, co mi mají říct a jak mají vůbec v takové situaci reagovat a podle mě je to strašná škoda.

Poznala jsem ale spoustu úžasných lidí a z té vysmáté holky Ivet, kterou mi jednou dali na pokoj, se stala moje nejlepší kamarádka. Taky mě léčba nasměrovala ke studiu farmacie, ve které jsem se našla a myslím, že jsem v životě přesně tam, kde mám být.

Kája