Příběh Robina

Ahoj, moje jméno je Robin a tohle je příběh o tom, jak jsem ve svých 27 letech onemocněl tou nejzávažnější plicní chorobou, rakovinou. Je to příběh o zoufalství, uvědomění a o obrovském zázraku. Příběh o tom, jak se i nepatrná šance spolu se zachováním chladné hlavy a se správnými lidmi kolem sebe může proměnit v úspěch. Příběh o tom, kdy ti život může nakopat prdel v kterémkoli věku a nakonec příběh, který boří mýtus o tom, že se rakovina plic týká pouze starších aktivních kuřáků, jelikož já za svůj život nevykouřil ani jednu cigaretu. Největší problém u tohoto onemocnění je to, že pacient většinou přichází pozdě, kdy už není možnost využít tu nejúčinnější léčbu - chirurgický zákrok. Nebyl jsem výjimkou.

Podzim 2021. Tohle nejsem já, takhle moje tělo doteď nefungovalo, něco není v pořádku, něco se se mnou děje, tohle prostě nejsem já. Cítím se, jak kdyby mě přejel vlak. Dny jsou totožné. V šest ráno do práce, v pět zpět doma a následně v sedm vytuhnout na gauči. Únava, první příznak, který by mě měl nějak znepokojovat, ale proč? Zvláště, když je to normální i po 12 týdnech po prodělání kovidu. Čas plyne. Doktory neřeším a samozřejmě zlepšení žádné. Spíše naopak, přidává se kašel a ten se stupňuje a stupňuje. Víkendy jsou ještě ve znamení fotbalu, kde cítím, že už to opravdu není ono. Kašel téměř při každém běhu, stále opřenej o kolena, vyřízenej, tělo už nezvládá takovou fyzickou aktivitou. O víkendech ještě zvládám chodit na fotbal, i když při posledním zápase, kdy kašlu každých 30 vteřin a po každém sprintu se opírám o kolena, jak mě všechno bolí. Usoudím, že je čas zajít k doktorovi. Kolečko antibiotik. Nic. Kašel stále přetrvává, dokonce nabývá na intenzitě. Poslední listopadový víkend. Je to tady. Poprvé vykašlávám krev. Tohle už vážně není dobrý. Následující pondělí ještě netušící, jaké události tímto dnem začnou, vyrážím a začíná noční můra (to jsem ještě vůbec netušil, jaké události tento den spustí). Jdu na plicní do Benešova. Rentgen zobrazuje, jako kdybych vdechnul předmět o velikosti pomeranče. Znejistím a ptám, co to jako je, to jste omylem zobrazila jiný rentgen? Nemohl jste spolknout od něčeho obal? Zcela jistě ne (paní doktorka už moc dobře věděla o co jde, jen mě nechtěla strašit). Okamžitě volá do Prahy. Jste na lačno, ptá se. Ano. Dobře, ještě dnes vám udělají bronchoskopii. V té chvíli ani nevím, o co jde. Jsem v Praze a čekám, až se mě ujmou. Se sestrami samá sranda. Poté přijde doktor a s ním asi deset zahraničních studentů, proč? To musím bejt nějakej pacient, připadám si jak v divadle, akorát poprvé na druhé straně. Evidentně jsem neobvyklý pacient. Všichni okolo dívající se na video z kamery se zarazí, co se to sakra děje a proč to tak dlouho trvá?. Po dvaceti minutách, kdy Hošek předvedl svůj abnormální dávicí reflex se ke mně doktor nahne a řekne. “Pravděpodobně jsem vám odebral vzorek nádoru.“ Snaží se mě uklidnit tím, že spousta nádorů je nezhoubných). Probíhají další kontroly včetně CT a konečně přichází den 3.12.21 na který už pravděpodobně nikdy nezapomenu. Sedím v čekárně na plicním v Thomayerově nemocnici a poprvé se setkávám s paní doktorkou. Ani si nestačím sednout na židli a poslouchám.

„Bohužel je tam nádor pane Hošek a již víme, že je zhoubný, více budeme vědět z histologie“... Cože? Značně se mi přitíží, vůbec tomu nemůžu uvěřit. Chvíli jen zírám do okna. Je ticho. Na paní doktorce je vidět, že tu nejsem rozhozený jen já. Říká se mi to těžko takhle mladému člověku. Je vidět, že z téhle situace nejsem rozhozený jen já. Ta otázka visí ve vzduchu. Musím se zeptat. Kolik mám tedy podle vás času? Řekla bych tak max tři roky. Odcházím. A přichází pro mě asi ta nejhorší část, jak mám tohle do háje říct svojí rodině. Jak se tohle říká? Čau tak jsem se dneska dozvěděl, že mě všichni přežijete? Nebo tak mám pro vás předčasný dárek k Vánocům? To jsou fóry co, sorry. Nicméně následující pracovní den jedu na Bulovku na petko (tedy CT celého těla, zda můj novej kámoš není ještě někde jinde. I když on tak novej zase není, podle paní doktorky už je se mnou přibližně rok). O výsledky si mám za pár dní volat. Asi nejtěžší hovor v životě, takovej frajer fakt nejsem, vyměknu. Ná brácha, tady je číslo, volej... První dobrá zpráva. Jsem bez metastáz.

Na výsledky z histologie je potřeba několik dní počkat. Nastává tedy čas nekonečného přemýšlení. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, o tom, co se to právě děje, co bude dál, jak to dopadne, prostě spousta scénářů, které mohou nastat (a tak to potrvá dalších pět měsíců). Přiznávám, že pozitivní myšlenky mi teď dosti chybí. Můj zdravotní stav se rapidně horší, ke kašli se přidává dušnost. Taková, že se ani nelze zhluboka nadechnout, mohu spát jen v jedné jediné poloze, jinak se dusím, pokud tomu vůbec lze říkat spánek. Následky špatného dýchání mají vliv na hlavu, objevují se u mne neskutečné migrény, sotva se pár hodin udržím na nohou. Jsou tohle všechno následky obrovského stresu? Nebo jsem opravdu přišel za pět minut dvanáct a všechno spěje ke konci?

Posuneme se dále, jedu si pro výsledky z histologie, teda my jedeme, sám už bych to asi nezvládl. No hotový jsme z toho všichni, sebou mám doprovod (bratr s tátou). A to ještě nevíme, co přijde. Nejdříve dostanu otázku, zda chci slyšet celou pravdu, odpověď je samozřejmě ano. S čím mám tedy tu čest?

High grade nemalobuněčný karcinom pravé plíce ve stadiu IIIC. High grade znamená, že nádor má vysoký stupeň malignity. To znamená, že jeho buňky jsou velmi neobvyklé a rychle se množí, má tendenci být agresivnější a obtížněji se léčí. Třetí stadium znamená, že se již nádor rozšířil do okolních struktur, v mém případě do průdušnice (ale nechci si hrát na doktora, takhle jsem to postupem času navnímal).

Po pětiminutovém monologu paní doktorky, která nám říká, jak špatné to všechno je, není nikomu moc do řeči. Táta mě chytá za ruku “to bude dobrý“. Ne, tohle už fakt dobrý nebude. Dobře a jaká je teda šance, že to celý zmizí. Cože, jaká šance? Copak jsi neposlouchal? “Tohle už ale nezmizí“, opáčí paní doktorka... Tak přeci nějaká šance být musí... “Tak okolo jednoho až dvou procent.“ Raději už se neptám, zda jsou ty tři roky stále reálný. Víc už asi slyšet nepotřebuju.

O dva dny později přicházím na první cyklus chemoterapii. A to s neuvěřitelnou rychlostí, jelikož mezi prvním dnem na plicním v Benešově a první chemoterapií uběhne pouhých 16 dní, rychleji to snad ani není možný. Zároveň nastává období, kterému už navždy budu říkat “zbytečně strávený čas“, období, během kterého člověk mnoho věcí přehodnotí. Myslím, že zápis z tohoto dne vypovídá dost o tom, jak se cítím... Pacient přichází na chemoterapii, úzkost, ráno zvracel a bolela ho hlava, unavený, nemůže vůbec spát, dráždivý kašel (Opakuji, že tohle všechno se děje v mých 27 letech, šílený, jak se člověku najednou rozsvítí v makovici). Hned druhý den ráno po chemoterapii se stane něco neuvěřitelného, jsem bez dušnosti. Takže ta léčba musí přeci jen trochu zabírat. Na tom, že na konci bude zase všechno dobrý mi stejně nepřidá. Ale přidá na tom, co se mi ostatní snaží celou dobu říci, hlavně se snažte být v klidu, to se ostatním samozřejmě lehko řekne, ale něco na tom opravdu bude... Dobře, tak jo, tak se na to prostě v*seru (dodnes absolutně netuším, jak jsem to udělal, ale fakt jsem po celou tu dobu dokázal zachovat chladnou hlavu). Následující čtyři měsíce absolvuju celkově 4 cykly chemoterapie doplněné o 33 po sobě každý pracovní den jdoucích ozářek. Léčba mi postupně bere energii z těla a také kila, po skončení mi jich chybí 12.

Při kontrole před posledním cyklem chemoterapie je z rentgenu patrné, že je již téměř 80% nádoru pryč. Cože, takže jsem před posledním cyklem, a ještě mi chybí pár ozářek jejíž účinnost má působit ještě dalších šest týdnů - To je poprvé, kdy si pohrávám s myšlenkou, že by to mohlo i vyjít…

Po šesti týdnech od poslední chemoterapie mám naplánováno CT a kontrolu, na které se vážně dozvím, že je to celý nádor opravdu pryč. Může ten den ještě někdy něco překonat? A jelikož jsem slíbil příběh o velkém zázraku, tak přesně tady bych ho chtěl ukončit. Nezáleží na tom jak dlouho budu v remisi, nebo zda se to někdy vrátí. Dostal jsem druhou šanci a nehodlám ji promarnit.

A v čem teda tkví to uvědomění? Člověk by si měl nejvíc vážit toho, kdo je s ním 24/7. Já to tak dříve nedělal, vystavoval jsem své tělo faktorům, které mě dostaly do téhle šlamastiky. Dnes jsem si už celkem jistý, že si za to z části mohu sám. A co ty, vážíš si taky sám sebe?

A konečně, by mě opravdu zajímalo, zda někdy dostanu odpověď na to, proč se to všechno stalo, co mi tím, kdo chtěl říci, že jsem musel dostat až takhle tvrdou lekci? Kdo ví, třeba je to přesně tohle, tenhle text, tahle message... Každopádně od té doby se snažím dělat spoustu věcí proto, abych tu odpověď jednou dostal.

Závěrem bych chtěl moc rád poděkovat své rodině, že to se mnou všechno zvládli. Celému plicnímu oddělení onkologie v Thomayerově nemocnici za jejich profesionální přístup a hlavně paní doktorce za obětavost a upřímnost. Bez toho by to takhle nemohlo nikdy dopadnout.

Please hug me

Robin