Simona Dočkalová

30. března 2022

partnerka onkologického pacienta

„Věřila jsem, že spolu budeme už napořád…až do smrti. A my byli.“

1) Čím tě oslovil projekt FUCK CANCER a proč do něj dáváš svoji energii?

Zprvu mě oslovila celá ta myšlenka dále šířit osvětu o tématu “rakovina” i z pohledu jako člověka, který není nemocný, naopak je zdravý, ale je tím, kdo je tomu blízko a prožívá to zase “jinak”. Později jsem zjistila, že mě samotné pomáhá být mezi lidmi, kteří mají tuhle životní zkoušku za sebou. Jako by byl člověk doma. Mezi lidmi, kteří žijí tady a teď. Úžasná komunita, která za tu energii stojí.

2) Co pro tebe výraz FUCK CANCER znamená či vyjadřuje?

Já to beru spíše jako výstižné označení, které každému řekne hned v první chvíli, že člověk “bojuje” za sebe, za své zdraví a život, nebo taky za blízké ~ jako třeba já. Prostě FUCK CANCER ~ nás nedostaneš. Jenže když jde člověk “dál”, tak zjistí, že v tom jde o mnohem víc. Všichni než bojovat, se snažíme pochopit, proč nám ta nemoc přišla do života, ať už nám osobně nebo prostřednictvím blízkého. Navštěvujeme terapeuty, pracujeme na sobě a tím si tvoříme právě ten život ne v boji, ale porozumění sobě i ostatním. A to mě na tom baví.

3) Umíš si představit za koho tady jako “SOLDIER” bojuješ?

No to je právě ono…, už nebojuju. Protože boje a války jen plodí další boje a zlo. Spíše se snažím chápat, a i když je to někdy pěkně na prd, tak šířit právě to veškeré mé dobré i mylné poznání a pochopení úplně komukoliv, kdo o to stojí.

4) Co bys řekl někomu, kdo řekne, že mu spojení “FUCK CANCER” přijde vulgární?

Zkus nahlédnout dál ~ za ten název, za tu myšlenku, za ten smysl i komunitu a pak pochopíš.

Příběh Simči

Rakovinou jsem si na vlastní kůži neprošla, ale přesto jsem se k ní dostala blíže, než bych si kdy dokázala představit. Byla jsem oporou člověku, který měl již několik let právě zmíněnou “hrůzu” v těle. Člověku, který se stal mým partnerem a po půl roce našeho vztahu jsme zjistili, že má rakovinu lymfatického systému. Bylo mi tehdy ještě 19 a Peťovi 22 let.

Už delší dobu měl táhlé zdravotní problémy, kdy si samotní lékaři nevěděli rady. Vlastně ho ty problémy prý provázely takřka celý život. Jeho zdraví bylo již v takovém stavu, kdy to nedokázaly potlačit ani stále předepisovaná antibiotika, či injekce na imunitu. Jeho nemoci už docházela trpělivost a jemu čas. Pak už to šlo rychle. Jednou v noci ho převezla sanitka na plicní kvůli dušnosti a vykašlávání krve. Rentgen odhalil nález na pravé plíci a další vyšetření a operace odhalily, že se jedná o zhoubný nádor - Non-Hodgkinův difuzní velkobuněčný B lymfom, který jsme pojmenovali Lufík. S Peťou jsme pravidelně docházela na chemoterapie a snažila se mu být co největší oporou. Upřímně, ačkoliv jsme já i naše okolí byli zdraví, bylo to hodně náročné pro nás všechny. Zpětně si uvědomuji spoustu chyb ve svém chování, které jsem dělala vůči svému příteli. Jedna z těch největší, kterých jsem se dopustila, byla ta, že jsem ho nenechala téměř nikdy samotného. Nedala jsem mu prostor si utřídit myšlenky… Mnohdy bylo dobře, že jsem s ním byla. Vlastně mi za to děkoval, že jsem se nenechala odradit jeho nepříjemnýma náladama, které často stály za to. Ale ve chvíli, kdy opravdu člověk řekne: “Potřebuji být sám.” Dejme mu ten prostor. Dejme mu čas. Zároveň ale buďme připraveni na to, že se to za hodinu může změnit a vězte, že se to dělo.

Já byla připravena vždy. Všechno šlo stranou. Což zase nebylo dobré pro mě. Zapomínala jsem na sebe. Cítila jsem, že stále dávám, ale nevrací se mi žádná energie. Možná to někomu zní jako sobectví, myslet v takovou chvíli na sebe. Jenže jak máme dávat sílu nemocnému člověku, když ji sami nikde nečerpáme? Zpětně vidím, že jsem byla fakt ještě “malá holka” životem příliš nepolíbená. Do té doby jsem totiž řešila jen školu, brigády, kdy si půjdu zacvičit, co si dám k jídlu… a najednou taková “facka”, která mě probrala. Ale to největší probuzení a prozření přicházelo až později. Po další sérii léčby v podobě ozařování nám došlo, že mu již lékaři nepomohou a dávali mu 10% šanci na život do konce roku. Nechtěli jsme tomu nikdo z nás uvěřit. Hledali jsme jakékoliv možnosti. Péťa odjel dokonce za šamany do Peru a i když ani to nepomohlo, nikdy toho nelitoval. Ta bezmoc, kdy nemůžete udělat vůbec nic a ještě si to vyčítáte, je asi jedna z nejvíce sebedestruktivních věcí, kterými si znovu ubíráme síly. Po návratu tu byl ještě další 3 měsíce, během kterých jsme se k sobě sestěhovali. Věřili jsme, že to zvládneme. Věřila jsem, že spolu budeme už napořád…až do smrti. A my byli.

V den, kdy odcházel za duhu, jsme byli celá jeho rodina s ním. Držela jsem ho za ruku. Nikdy jsem nebyla takhle blízko smrti. A i když jsem mu v myšlenkách slibovala, že jsem silná a že to zvládnu… Trvalo dlouho, než jsem celý ten zážitek vstřebala. Po čase jsem začala chodit na psychoterapie a dnes už vím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala. Zároveň však cítím, že by bylo dobré s nimi začít už v průběhu celého tohoto příběhu.

Peťa bude navždy můj hrdina, který mi i díky této životní lekci ukázal, jak žít lépe. Děkuju