Příběh Míši

Ahoj, já jsem Míša. A je pro mě těžké sepsat svůj příběh do několika řádků. Vím, kdo jsem byla před rakovinou, ale stále trochu tápu v tom, kdo jsem teď. Spousta lidí si možná myslí, že když jsem stála tváří v tvář smrti, že se mi život po vyléčení musel otočit vzhůru nohama a od té doby jsou všude samí jednorožci, kteří prdí duhu. Spoiler – není to tak.  A to je na tom možná to nejtěžší – přijít na to, jak vás rakovina změnila. Protože rakovina vám změní pohled na život, ale jak? Na to si musí každý přijít sám. Do té doby, než jsem onemocněla, jsem se měla skvěle. Studovala jsem, cestovala jsem po světě, věřila jsem, že když něco opravdu moc chceme a věříme tomu, že se to splní – mně to opravdu tak fungovalo! Přísahám! Maminka mi říkala / říká dítě štěstěny.

Na začátku roku 2020 jsem se po roce vrátila z Nového Zélandu. Vrátila jsem se jako překvápko pro dědečka na jeho narozeniny, je to moje nejoblíbenější vzpomínka na návrat domů. Jako rodina jsme byli pospolu. To už začínal covid a pro mě začal tvrdý návrat do reality v podobě dokončení studia vysoké školy. Někdy na konci léta, začátek podzimu jsem trávila hodně času na chatě, jako rodina jsme doprovázeli dědečka jeho posledními chvílemi života. V té době jsem na sobě pociťovat únavu – občas se mi zamotala hlava, občas jsem byla v obličeji bělejší než obvykle. Též jsem občas pokašlávala, ale covid to nebyl. Myslela jsem si, že mám alergii na prach a roztoče, nebo že se mi ze stresu rozjelo astma. Objevily se mi i ekzematické flíčky a svědila mě kůže. Vše jsem připisovala buď nedostatku spánku nebo psychickému vypětí, ať už ze studia nebo ze situace doma.

Dědeček odešel v listopadu. V té době už se mi kašel rozjel natolik, že jsem v noci často nemohla spát. Přítel i rodina mi říkali, že už bych si měla zajít k doktorovi, pro jistotu. Těsně před Vánoci jsem se tedy vydala za svou praktickou lékařkou, která mi sdělila, že astma bývá často spojené s atopickým ekzémem, a tak mi vypsala žádanku na plicní a kožní, kam jsem byla objednána až v novém roce.

Myslím, že bylo 6. ledna. Nejdřív jsem šla na kožní – dostala jsem kortikoidové mastičky a rady, že bych měla vyměnit prací prášek, více se mazat atd. Na plicní jsem šla asi o hodinu a půl později. Paní doktorka mě poslala na několik vyšetření, mimo jiné i na rentgen plic. Když jsem v čekárně čekala na výsledky, tak nějak jsem se psychicky připravovala na to, že mám astma. Když si mě paní doktorka po chvíli pozvala dovnitř, sdělila mi, že plíce mám čisté, ale že mám nález na hrudníku. Nevěděla jsem, o čem mluví, ale její tvář zvážněla. Začala mi vše opatrně vysvětlovat, vypisovat žádanky na další vyšetření v jiné nemocnici. Stále jsem nechápala, o čem mluví. Asi po 10 minutách jejího monologu mi to začalo docházet a najednou ze mě vylítlo: „Vy mi chcete říct, že mám rakovinu?“ Ano, opravdu to byla rakovina. Konkrétně Hodgkinův lymfom. Čekal mě nespočet vyšetření, zkumavek s odebranou krví, biopsie, odběr kostní dřeně, odběr vajíček a spousta dalších srandiček, ale hlavně léčba – chemoterapie. Až zpětně mi došlo, že tělo mi už delší dobu dávalo vědět, že je něco v nepořádku, a že všechny moje popsané problémy byly příznaky lymfomu jako z učebnice.

K celé situaci jsem se snažila přistupovat pragmaticky a s nadhledem. Samozřejmě na vše zpětně člověk kouká jinak než ve chvíli, kdy to vše prožívá, a i samotný průběh a vypořádávání se s touto životní událostí je zcela individuální. Pro mě byl (a je) smích obranný mechanismus a mluvení forma, jakou jsem si třídila (a třídím) myšlenky. Někdy během léčby ale ani smích nepomáhal. A někdy nepomáhal ani pláč. Vlastně jediné, co pomohlo, byl spánek a klid. A taky vědomí, že mám okolo sebe skvělé lidi – přítele, rodinu a kamarády. Naštěstí šlo vše podle plánu a nejoptimističtějšího scénáře ohledně léčby, a tak už v červnu 2021 bylo po všem. Tím pro mě začala nová životní etapa – ta po rakovině. Lidská mysl je v tomto kouzelná – spoustu věcí dlouho zpracovává, ale taky spoustu věcí vytěsní. Já v době léčby jela hodně na autopilota. Podle mě má člověk v tu dobu v hlavě jediný cíl, aniž by si to možná uvědomil – přežít. Vše ostatní jde tak nějak stranou. Až zhruba po půl roce, možná roce od vyléčení mi opravdu začalo docházet, co se vlastně stalo a co jsem prožila. Že to ve mně něco zanechalo. Že to nebylo nic příjemného a rozhodně ne jednoduchého, ale že jsem to zvládla. Občas se mi posteskne po té Míše před rakovinou, co si bezstarostně užívala života plnými doušky. S tou Míšou po rakovině, s tou se zatím pořád seznamujeme a hledáme, o čem ten život pro nás opravdu je.


Moc děkuji Ondrovi, nejbližší rodině a nejbližším kamarádům, za vše.