Příběh Terky

Jsem Terka a kdo mě nezná delší dobu, netuší, jak jsem si užila své zkoušky z autoškoly.
17letá holka, aktivní golfistka s velkým snem stipendia na univerzitě v USA a ve svém prvním vztahu, zamilovaná až po uši. Vše začalo v létě, kdy jsem začala být podezřele často nemocná, což u mě vůbec nebylo obvyklé. Pokračovalo to intolerancí alkoholu, v tomto věku ještě podezřelejší, a postupným zhoršováním únavy, bolestí hlavy... Místo golfových tréninků, randíček a party, jsem začala chodit po doktorech. Padaly různé nápady od toho, že jsem jenom moc přetížená, přes únavový syndrom až po autoimunní onemocnění. Po vyšetření krve byl zánětlivý faktor přes 100 (při angíně je zvýšený cca na 12) a stále nikdo nevěděl, co by to mohlo být.
Po třičtvrtě roce sousedy-lékaře napadlo poslat mě na PET CT. V té době jsem absolutně netušila, o co se jedná. Pamatuji si, že mými největšími starostmi byly zkoušky z autoškoly, které mě čekaly za dva dny. Přišla jsem na vyšetření a první, co si vybavuji, je chodba plná plešatých, očividně znavených a výrazně starších lidí. I přesto jsem se ale soustředila na poslední našprtání otázek na autoškolu.

Po vyšetření následoval lítostivý pohled doktora se slovy „hodně štěstí.“ Stále jsem ale nechápala. Druhý den mi volal táta, že budu muset jít na jakousi „biopsii uzlin“. Opět jsem netušila, o co jde. Zvědavost mi však nedala a začala jsem „googlit“. Všechny výsledky mluvily jasně – LYMFOM. Po probrečené noci jsem v šest ráno vstala a šla si odřídit zkoušky z autoškoly, aniž by mě jakkoli zajímal výsledek. Po úspěšném absolvování, přesně měsíc po mých 18. narozeninách, jsem na Facebook chtěla dát status: „Hurááá Švandová má řidičák!“ Ale musela bych k tomu dodat: „Taky rakovinu.“
Z autoškoly jsem jela rovnou do VFN Karlovo náměstí, kde mě čekal úžasný pan profesor Trněný, který později léčil samotného mistra Gotta. Ten mi začal vysvětlovat, jak jsem na PET CT svítila jak „vánoční stromeček“.

Poslal mě na vyndání uzlin, které mě čekalo na hororově vypadajícím oddělení ORL, kde jsem kvůli operaci strávila dva dny a během kterých jsem nezamhouřila ani oko.
Po histologii padla diagnóza Hodgkinův lymfom a já jsem místo známek ve škole, golfu a party, začala řešit, jakou variantu chemoterapie zvolit, zda mám dostatek bílých krvinek na to, abych šla mezi lidi, jaké budu mít ozařování, nebo zda si musím nechat zmrazit vajíčka, abych někdy v dálné budoucnosti mohla mít děti.
První chemoterapie ve stacionáři ve VFN vypadala následovně: průměrný věk 60+ a všudypřítomné lítostivé pohledy „na tu mladou.“ Po úmorném pětihodinovém čekání kvůli zmatku ve vypsané léčbě byla řada na kanylu pro podání chemoterapie. Potom, co se u mě vystřídaly tři sestřičky, mě raději rovnou objednaly na zavedení portu pro snadnější podávání léčby. Hned na úvod nastalo překvapení v podobě svítivě oranžové tekutiny v pytlíku obaleném v alobalu (látka totiž reaguje na světlo). Po první hodině jsem si přišla jako kousnutá radioaktivním pavoukem, když jsem čůrala svítivě oranžově. Přesto jsem si ale říkala, jak je mi dobře a že to vlastně zvládnu. Než jsem ale dojela domů, už jsem ani nevyšla schody do pokoje. Následovaly čtyři dny v posteli, naučit se, jak si píchat injekce do břicha kvůli bílým krvinkám a v druhém týdnu postupné zlepšení.

Můj život se tak rozdělil do cyklů chemoterapie. Jeden týden mimo, druhý týden jakž takž životaschopná. V druhém týdnu cyklu jsem se vždy snažila vše dohnat, tudíž občas si zajít do školy dopsat důležité písemky, jít na procházku, vidět se s kamarády, a dokonce jsem si občas šla i zahrát golf.
Po druhé chemoterapii přišlo to, co děsí 18letou holku ze všeho nejvíce – jednoho rána jsem se probudila a na polštáři našla chuchvalce mých milovaných vlasů. První den jsem to brala špatně, ale jak už je slogan kampaně „Hlavně se z toho neposrat“, brácha se pustil velice vtipným způsobem do holení hlavy, koupila se paruka jménem Miluna a ve finále to byl velice praktický „letní“ sestřih.

S koncem školního roku, kterým jsem i překvapivě prošla, přišel i konec chemoterapií. Nečekali mě ovšem letní prázdniny, ale necelý měsíc ozařování, kdy jsem měla to štěstí a byla svěřena do péče úžasného protonového centra v Praze. Ani to mě nezastavilo a každý den jsem střídala brigádu a ozařování, kde jedinými komplikacemi bylo bolestivé polykání a únava. V půlce léta jsem léčbu úspěšně dokončila, dalších 14 dní na dovolené jsem nabrala zpátky váhu, kterou jsem při léčbě ztratila, a až na menší komplikace jsem už osm let „cancer free.“

Na konec pokud někdo hledá radu, jak to celé zvládnout: obklopit se těmi správnými lidmi, protože psychika a moje nálada určovala, jak daný cyklus chemoterapie zvládám. Nebýt mého tehdejšího přítele, rodičů a úžasných kamarádů, věřím, že bych léčbu snášela mnohem hůř.