Příběh Káji

Ahoj, jsem Kája a můj příběh začal v dubnu 2020 v mých 24 letech. Byl to zhruba měsíc od prvního lockdownu a necelé dva měsíce od doby, kdy jsme se sestěhovali s mým přítelem (nyní už manželem). Z médií na nás vyskakovala aktuální covidová čísla a my se snažili příliš nepanikařit a doufat, že to brzy přejde a soustředit se na moment, kdy bude vše opět „normální“ a my se budeme moct opět vrhnout do života plného výletů do přírody a dalších aktivit, které nás tak těší. Monotónní průběh dnů v lockdownu narušil až můj pozitivní těhotenský test, který jsem si udělala kvůli nepřicházející menstruaci a který pro nás byl nečekaným překvapením. Při následném vyšetření na gynekologii se ale paní doktorka zarazila – na ultrazvuku nic nenaznačovalo probíhajícímu těhotenství. Po kontrolních odběrech, které také vyšly pozitivně, mě doktorka poslala ihned do nemocnice s obavou, že by se mohlo jednat o mimoděložní těhotenství. To se v nemocnici při operaci nakonec nepotvrdilo, pouze mi odstranili cystu z vaječníku (o které se o necelé dva roky později ukázalo, že to vlastně cysta nebyla, ale o tom až později…). Několik dalších týdnů jsem prakticky obden musela na kontrolní odběry kvůli kontrole hormonu HCG (hormon, který se vyskytuje mimo jiné v těhotenství a provázel mě celou mojí nemocí), a který jsem měla stále vysoký. Při jedné z kontrol mi paní doktorka oznámila, že se s kolegy shodli, že se nejspíš jedná o trofoblastickou nemoc, a že budu muset od pondělí začít docházet na infuze. A že mi po nich nejspíš vypadají vlasy, ale že to nevadí, že mi vyrostou nový, lepší. V té chvíli jsem se zarazila – takže ty infuze… to budou jako chemoterapie? Copak mám rakovinu? Prý ano, choriokarcinom.

Snažila jsem se zachovat klid a uvažovat racionálně; kvůli covidu jsem musela všechny kontroly absolvovat sama a vše si vykomunikovat, takže jsem si nemohla jen tak dovolit se zhroutit. Hned jsem začala vzpomínat na všechny věci, co jsem kdy četla a slyšela o chemoterapiích. Ptala jsem se doktorky, jestli by mi doporučila odběr vajíček pro případ, že bych se léčbou stala neplodná, ale prý to není nutné. „Léčba by měla jít dle našich zkušeností snadno a za pár měsíců budete v pořádku.“ No, kéž by… Začala jsem tedy chemoterapie. Nebudu lhát, nebylo to snadný, venku začínalo léto a já musela být v nemocnici kvůli pravidelným hospitalizacím a většinu času se cítila mizerně. Navíc jsem se kvůli svému věku cítila trochu jako mimozemšťan, měla jsem pocit, že na mě v nemocnici každý kouká a diví se, co tam tak mladá holka dělá. A mnozí z nich mi to i řekli. Začala jsem si dělat parťačky mezi spolubydlícími – ženami, zpravidla již matkami téměř dospělých dětí, nebo dokonce už i babičkami. Já sice nic z toho neměla, jako mladá holka s rakovinou jsem měla od zakládání rodiny daleko a ani jsem nevěděla, jestli se něčeho takového vůbec dožiju, ale přesto jsme si rozuměly. Zanedlouho po začátku chemoterapie mi začaly padat vlasy, čehož jsem se od začátku dost obávala.

Nakonec jsme se s přítelem a pár kamarády rozhodli uspořádat „holící párty“, při které jsme na mé hlavě vyzkoušeli různé roztodivné účesy, a nakonec ji úplně oholili. Můj strach se tak proměnil v celkem zábavné odpoledne a já se s mým novým vzhledem začala sžívat. Nakonec jsem si docela rychle zvykla, v létě jsem si jemný vánek na mé plešce celkem užívala a na podzim jsem ji mohla využít při převleku za strýčka Festera z Addamsovy rodiny v rámci Halloweenu. Je přeci třeba to brát trochu s humorem. Po téměř půl roce chemoterapií to vypadalo, že léčba zafungovala a mohu ji ukončit. Začala jsem nabírat ztracenou váhu a energii a těšit se na blížící se Vánoce. Období klidu mi vydrželo zhruba 3 měsíce, po kterých jsem se dozvěděla, že se nemoc vrátila. Cítila jsem se bezradně a nedostatečná komunikace a empatie ze strany lékařů mi nepomáhala. K mému štěstí se vynořila možnost přechodu do jiné nemocnice a péče lékařů, se kterými jsem se okamžitě cítila více jako člověk, a ne jako pouhý pacient či položka v tabulce. A tak začalo další kolo vyšetření, hospitalizací a chemoterapií, operace plic kvůli podezření na metastázi… po čtyřech měsících už se zdálo, že jsem se nemoci jednou pro vždy zbavila a mohla jsem ukončit léčbu. Začínalo léto a já se neuvěřitelně těšila, že mi bude líp a budu si ho moct užít se vším všudy, daleko od nemocnice, jehel a šmakulády (tak jsem říkala chemoterapii).

Uběhly necelé 4 měsíce a krevní testy naznačovaly, že se nemoc znovu objevila. Nejenom já, ale už i doktoři vypadali zoufale; za celou dobu jsem neměla kromě zvýšeného HCG žádný specifický symptom ani viditelný nádor, kterého by se dalo „chytit“ a na který by se léčba dala zacílit. Podstoupila jsem další operaci plic, chodila na různá vyšetření, až se najednou po pár týdnech na jednom z ultrazvuků objevil nádor na vaječníku, který tam musel vyrůst dost náhle a rychle. Zní to zvláštně, ale vlastně se mi trochu ulevilo. „Konečně“ nějaký nádor, něco konkrétního. Po tomto objevu se rozhodlo, že musím na operaci. Co se bude dát, se zachrání, zbytek půjde ven. V tu chvíli jsem byla smířená už prakticky se vším, hlavně jsem chtěla být zdravá.

Pamatuji si, že po probuzení po operaci na JIP za mnou přišel optimisticky naladěný můj pan doktor s tím, že se konečně přišlo na to, co mi je. Celý ten skoro rok a půl jsem měla špatnou diagnózu. Ve skutečnosti jsem měla rakovinu vaječníků, dysgerminom, který při té první operaci v předchozí nemocnici nepoznali a který vylučoval hormon HCG, kvůli němuž si zpočátku mysleli, že jsem těhotná. Prý je ale dobře léčitelný a vše by tak mělo být na dobré cestě. Byla jsem hrozně unavená a zmatená, navíc mě čekala další série chemoterapií, a i když jsem věděla, že toto už by mohla být doopravdy poslední léčba vedoucí k remisi, strašně se mi nechtělo a moje hlava začala protestovat. Bylo to asi nejtěžší období z celé léčby, kdy jsem věděla, že to musím dotáhnout, ale vnitřně už jsem byla z toho všeho vyčerpaná, frustrovaná a k nástupům k hospitalizacím jsem přicházela v slzách. Léčbu jsem ale nakonec i díky podpoře mých nejbližších dokončila a mohla se konečně začít doma dávat pomalu dohromady. Asi půl roku od ukončení léčby jsem si vyslechla to, v co jsem tak dlouho doufala; dosáhla jsem remise. Bylo neskutečný to konečně slyšet, ale zároveň docela hustý vrátit se zpět do reality života mimo nemocnici, ve které moji vrstevníci dokončují školy, rozjíždějí kariéry, zakládají rodiny…

Chci tím říct, že ani život po úspěšně ukončené léčbě není jednoduchý a je potřeba srovnat se se strachem z návratu nemoci, a pak také s tím, co člověk kvůli nemoci a léčbě ztratil, co si odnesl za následky a zvyknout si na své nové já a naučit se ho mít rád a žít s ním. O to všechno se každý den mého „nového života po nemoci“ pokouším a uvědomuji si, jaké mám štěstí, že tu můžu být a žít dál. A tak i když to není vždy snadné, vím, že dokud nejde o život, jde o ho*no.