Příběh  Míši

Ahoj jsem Míša a je mi 31 let.

V 16 letech jsem onemocněla angínou. Léky, které jsem na ní měla moc nezabraly, a tak jsem šla po 14 dnech na odběry krve. Ta cesta k dětskému lékaři byla nekonečná. Byl jen o 2 bloky paneláku od mého domova a trvalo mi to strašně moc dlouho. Jak jsem byla zesláblá a unavená, tak snad po každém druhém kroku musel být odpočinek, abych nabrala sílu dojít dál. Krev tehdy nešla ani pořádně odebrat, ale přeci se pár kapek podařilo. Druhý den šla mamka pro výsledky, které nebyly dobré. Byla nutná hospitalizace. V Mostecké nemocnici udělali další vyšetření krve, po kterém nám řekli, že mám leukémii a že musím ihned do Prahy do Motola. Už ta představa jet do nějaké neznámé nemocnice se zjištěním dlouhodobého pobytu byla příšerná. V Motole mi udělali snad to nejspecifičtější vyšetření krve a rovnou u mě proběhl odběr kostní dřeně. Nejprve provedli lumbální punkci, pak sternální punkci, ale ani z jedné se ta dřeň nedala odebrat. Poslední šancí byl odběr přímo z kyčelní kosti. Doteď si živě pamatuji, jak mi pan doktor říká, jak to bude probíhat a uklidňoval mě, že to bude rychlý zákrok. „Zážitek“ z tohoto momentu je takový zvláštní, protože nikdy by mě nenapadlo, že mohu cítit, jak se mi v kosti hýbe jehla. Po pár hodinách už lékaři věděli i přesný druh leukémie,  jakou mám a to AML... a ještě horší poddruh.

První léčba trvala půl roku a samozřejmě jsem si vybrala všechny možný komplikace, co šly. Neminul mě ani zápal plic, který přišel jako nezvaný dárek přímo na Štědrý den. A aby toho nebylo málo, můj přítel se se mnou rozešel ve dni, kdy jsem se vracela domů z kapaček. Po chemoterapiích a ozařování jsem šla na závěrečné vyšetření, které ukázalo, že je všechno v pořádku. Samozřejmě dál probíhala udržovací léčba, ale ke konci roku od ukončení té hlavní léčby se to začalo srát. Na konečné kontrole mi brali dřeň a dvě hodiny na to mi volal osobně pan doktor, že druhý den musím neprodleně nastoupit na novou léčbu. V nemocnici jsem i oslavila 18. narozeniny. Personál tehdy nastoupil do mého pokoje a udělal mi malou oslavu. Můj ošetřující lékař mi dokonce zarecitoval básničku. Naštěstí se do dvou měsíců našel dárce kostní dřeně, ale i tak jsem musela podstoupit dva silné bloky chemoterapie, aby se tělo připravilo na transplantaci.

Během transplantační doby se opět objevily komplikace plus křeče, které připomínají epileptický záchvat. Být zavřená v jednom pokoji dlouhých 61 dnů bylo dost na hlavu!

Během celých těch let jsem se nevzdala studovaní střední školy, kterou jsem zvládla se svojí třídou od začátku až do konce. Postupem času se ze mě stala dvojnásobná teta moc hodných kluků, ale i jedné speciální neteře. Je to neteř od mojí dárkyně, takže je ve výsledku také pokrevní. 😊 Takovou dárkyni bych přála všem. Je jako moje ségra. Jsme v kontaktu již od brzkého času po transplantaci. Poprvé jsme se osobně setkaly díky předávání ocenění dárcům kostní dřeně v Obecním domě. Ta nervozita předtím byla veliká. Předcházelo tomu natáčení reportáže pro jeden pořad, příprava fotek do prezentace a vzpomínání daleko do hloubi paměti. Když se mě před setkáním někdo zeptal, co jí chci říct. To hlavní bylo DĚKUJI.

Teď pracuji ve školství a tuhle práci si užívám. Mám strašně moc ráda děti. Tu jejich bezstarostnost bych chtěla mít navěky. Jejich radost z toho, když společnými silami vytvoříme veliké dílo z tak obyčejných věcí jako je například papír, provázek a lepidlo, je k nezaplacení. Ony mě drží v tom, být stále veselá, usměvavá a když mi není zrovna do smíchu, tak přijdou a obejmou mne. Pro plno lidí je možná objetí obyčejné, ale pro mě je to mnoho.