Sebastián Starý

Bývalý onkologický pacient, autor hymny Fuck Cancer a ambasador projektu Fuck Cancer za Středočeský kraj

„Už jsem o takové ošklivé nemoci slyšel od babičky, protože můj dědeček na rakovinu zemřel, ale do téhle doby jsem si myslel, že takovou nemoc mají jen staří lidé. “

1) Čím tě oslovil projekt FUCK CANCER a proč do něj dáváš svoji energii?

Oslovil mě tím, že jsou v této komunitě moc milý a ochotný lidi, kteří rádi pomáhají ostatním a dávám do něj trochu energie, protože chci ukázat že rakovina je svině, ale ukáže ti nový směr v životě a spousty dalších dobrých věcí

2) Co pro tebe výraz FUCK CANCER znamená či vyjadřuje?

Výraz pro mě znamená, že pokud se mi do cesty postaví rakovina, tak si prostě řeknu -  I don't give a FUCK FUCK CANCER a jdu bojovat!

3) Umíš si představit za koho tady jako “SOLDIER” bojuješ?

Bojuju za všechny, kteří si tím prošli ať už s dobrým koncem nebo se špatným a také za všechny které to třeba ještě čeká

4) Co bys řekl někomu, kdo řekne, že mu spojení “FUCK CANCER” přijde vulgární?

Bere si lidské životy a s vrahem taky není jednáno mile

 

Příběh Sebíka

Tak nějak to začalo, bylo mi 11 let a nastupoval jsem do šesté třídy. Začal jsem více pít nežli obvykle. Ještě si pamatuju, jak jsem šel s bráškou na hřiště si zakopat. Mamka nám dala velkou láhev s vodou a já ji vypil skoro celou sám. Začala mě častěji bolet hlava. To se dětem říká ,,málo piješ“, ale já jsem pil. Skočila na mě malá chřipka s teplotou a rodičům se už spousta věcí nezdála. O to více byl úder verdiktu od lékaře. Co já? Já jen chtěl, aby mě už nebolela hlava. ,,Dva nádory na mozku“ to uslyšela jako první moje mamka. Zatímco já zabalený do bílého pláště, sedící na posteli v takové prosklené místnůstce. Sestřičky byly moc hodné i pan doktor. Vše šlo už hodně rychle. Druhý den jsme jeli sanitkou do FN Motol. V sanitce to bylo docela fajn. Ještě doteď si pamatuju, jak jsem mamce v sanitce zpíval písničku od mého oblíbeného interpreta. Vypadala dost vystrašeně, nechápal jsem proč. Nic jsem si neuvědomoval. Přišli jsme do krásného dětského pavilonu. Všude spousta obrázků, barev i her. Cítil jsem se tam dobře, ale i přes to jsem se každý den ptal, kdy už půjdeme domu. Potkával jsem děti, jak mladší, tak i starší a něco na nich bylo ,,špatně“. Potom už přišla první operace, při které mi zavedli do hlavy rezervoár, ale říkám tomu ,,špunt“. Při vyndávání stehů jsem žertoval s doktorem a pěkně mě to šimralo.  Jen když si vzpomenu, jak jsem se bál při odebírání krve. Vždy mě to bolelo a krev nechtěla téct. Jednou jsem to i počítal a než dokázali nabrat krev, museli mne šestnáct krát napíchnout na různých místech mé pravé i levé ruky. Od té doby je to pro mě už hračka a krev teče jak divá. Na oddělení jsem potkal Kubíčka, Elišku a spoustu dalších dětí. Každý z nich měl něco do sebe a cítil jsem z nich bojovnost. Všichni jsme byli na stejné lodi a každý z nás byl takový malý anděl.

Možná se ptáte, jak jsem mohl zvládat školu. Pfff… Řeknu to asi takhle. Měl jsem prostě tu nejlepší třídní učitelku, kterou jsem si jen mohl přát. Plno dětí na škole se jí bálo, měli z ní respekt i včetně mě a to do chvíle než jsem jí lépe poznal. Dokázala být i celkem přísná, ale to nejdůležitější je, že má srdíčko na pravém místě. Když se od mých rodičů dozvěděla, co se mnou je, tak za mnou začala jezdit do nemocnice. Pokaždé mi přivezla plnou tašku ovoce, něco dobrého na zub a hlavně plno učení, což jsem jí neměl za zlé, protože díky její snaze jsem prošel šestou třídou, i když jsem do školy nechodil. Jsem strašně moc vděčný za to, co pro mě udělala. Po dvouch měsících na tomto oddělení jsem stále nevěděl, co mi je a myslel jsem si, že půjdeme každou chvíli domů. Moji rodiče to už samozřejmě věděli od doktorů, ale nechtěli mě tím zbytečně zatěžovat. Najednou mamka přišla s tím, že se stěhujeme na jiné oddělení. V tuhle chvíli Rodičům nezbylo nic jiného nežli mi říct, co se mnou je, protože na novém oddělení měla právě započít první léčba, kterou byla chemoterapie. ,,Rakovina, to mi nedává smysl“ už jsem o takové ošklivé nemoci slyšel od babičky, protože můj dědeček na rakovinu zemřel, ale do téhle doby jsem si myslel, že takovou nemoc mají jen staří lidé. V tu chvíli mi to bylo samozřejmě vyvráceno, ale pořád jsem nevěděl, co všechno to obnáší. Tak tedy stěhování na onkologii. To už jsem viděl další mamčiny slzy, i když se je snažila skrýt. Bylo to tam tmavší, méně obrázků, nižší stropy, divné staré topení. Proč sem? No…. Zkrátka, tady se mi to teda tolik nelíbilo.

Čas šel dál a to né moc hezké prostředí vynahradili milé sestřičky, doktoři a hlavně nemocniční klauni, kteří za námi chodili a pokaždé mi vytvořili úsměv na tváři. Dokonce za námi přijeli i hokejisti a dostali jsme spoustu dárečků. Teď už začala chemoterapie, fakt hrozný svinstvo. Byl jsem slabý, stále se mi chtělo zvracet a močit jsem musel v leže na lůžku, protože jsem byl propojený hadičkami. Pozoroval jsem, kdy už dokape ten zatracený sáček s tou tekutinou. No a když dokapal, tak jsem dostal další.  Takhle se to opakovalo. To už jsem byl po zákroku, kde mi na prsou voperovali port, to proto, aby mi stále nenapichovali žílu. V tomhle momentě mi už vypadávaly vlasy. Proto mého taťku napadlo, že já, můj brácha Kristián a taťka se oholíme strojkem úplně dohola. To byla bomba, máme společnou fotku nás tří s holými hlavami. Skvělá psychická podpora od taťky. Chodili za mnou návštěvy. Taťka a celá moje rodina i kamarádi. Vždy se mi snažili dovézt nějakou mňamku i dáreček. S čistým svědomím mohu potvrdit, že jsem byl v tu chvíli dost rozmazlovaný. Byla to taková psychická podpora od rodiny. Moje mamka se mnou byla po celou tu dobu v nemocnici, ale musela chodit spát na ubytovnu. Čas běžel dál a proběhla první, druhá, třetí i čtvrtá chemoterapie. Už v tu dobu jsem nosil roušku, aby se do mě nedostal žádný bacil, protože jsem měl ohromně sníženou imunitu. Dnes se to týká nás všech, nejen lidí, kteří mají oslabenou imunitu, kdo by to byl řekl. Po chemoterapii nastala radioterapie, neboli ozařování, na které jsem každý všední den, po dobu jednoho měsíce jezdil s taťkou. To byla pohodička, nic mě nebolelo, jen jsem si nasadil helmu, kterou mi udělali, lehl jsem si na lehátko a čekal 15 minut, než mě ty lasery ozáří. Musím se přiznat, vždycky jsem u toho usnul, jak říkám.… pohodička. Tohle byla ta poslední fáze mého léčení. Jako dáreček jsem si z toho všeho odnesl pár jizev, s kterýma teď samozřejmě machruju, a také lék Minirin Melt. Je to můj přítel, bez kterého nemohu žít. Narostly mi vlasy, moje imunita se posílila a přibral jsem pár kilo na víc. Dnes už je mi 18 let a mohu dělat to, co mě baví, cvičit, hledat s detektorem kovu a spoustu dalších věcí. Všechno to od nemoci tak strašně rychle uteklo. Letos maturuju a celý život mám ještě před sebou. Dnes se snažím být Fuck Cancer, být pohodový kluk a pomáhat lidem. Myslet na svou budoucnost a žít. A té svini ukazuji prostředníček.

Sebík je zároveň autorem hymny „Rakovina“ pro FUCK CANCER

Další Heroes & Soldiers

Sharlota

Sharlota

„Já jako Soldier tady bojuju za kohokoliv, kdo to bude potřebovat.“

Jana Boudníková

Jana Boudníková

„Nikdy nevíme, co nám osud do života přinese, ale překonat se dá úplně vše.“

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

„Je dobrý se pacienta na rovinu zeptat, čím si prochází, co se mu děje, než aby bylo trapné ticho.“

NobodyListen

NobodyListen

„Jakmile to jednou uslyšíš, tak si to budeš pamatovat navždy, Fuck Cancer.“

Tomáš Pangrác

Tomáš Pangrác

„Bylo mi tehdy 17 let a měl jsem zcela jiné plány.“

Natálie Kotková

Natálie Kotková

„Tohle je rozhodně téma, který chci, aby se dostalo k co nejvíce lidem.“

Maxim Habanec

Maxim Habanec

„Největší bojovníci jsou ti, co bojují s touhle nemocí.“

Karolína Žohová

Karolína Žohová

„Dnes už se cítím být silnější, víc než kdy jindy.“

Sebastián Starý

Sebastián Starý

„Složil jsem básničku, z které se stala hymna Fuck cancer, stále tomu nemohu uvěřit.“

David Kozma

David Kozma

,,Člověk, který řekne, že je pro něj FUCK CANCER vulgární, by si zasloužil pár facek“

Martin Mikyska

Martin Mikyska

,,Dneska je dost jednoduchý se obklopovat jen bezstarostnou zábavou. Žít v bublině pozitivity a dobrých pocitů.“

Tereza Pospíšilová

Tereza Pospíšilová

„Bojuji za osvětu a „normalizaci“ tématu rakoviny.“

Zea

Zea

„Pokud ti Fuck Cancer přijde vulgární, tak si zkus uvědomit, které z těchto dvou slov je mnohem více vulgárnější.“

Tereza a Milan Bendovi

Tereza a Milan Bendovi

„Je to téma, které by mělo ve společnosti mnohem víc rezonovat.“

Daniel Chmelíček

Daniel Chmelíček

„Hlavně se z toho neposrat a užívejte si života, co to jde.“

Michaela Šromotová

Michaela Šromotová

„To, že má člověk rakovinu neznamená, že je nakažlivej.“

Filip Jankovič

Filip Jankovič

„Empatie pro mne znamená lidskost.“

Simona Dočkalová

Simona Dočkalová

„Věřila jsem, že spolu budeme už napořád … až do smrti. A my byli“

Milada Horová

Milada Horová

„Léčbu budu podstupovat do konce života, ale to neznamená, že musím sedět doma na zadku. Chci si život užívat, ne jen přežívat.“

Lukáš Veitl

Lukáš Veitl

,,Tito lidé potřebují obrovskou podporu a nejen ode mne, nejen od vás, ale ode všech.,,

Veronika Nemčoková

Veronika Nemčoková

„A negative mind will never give you a positive life.“

Jan Komínek

Jan Komínek

,,Já jako Soldier bojuju za úplně všechny, týká se to nás všech.,,

Lucie Bělehradová

Lucie Bělehradová

„Žij každý den tak, jako kdyby byl tvůj poslední.“

Natálie Stejskalová

Natálie Stejskalová

„FUCK CANCER - tohle je takovej lehkej odvar toho, jak to můžeme pojmenovat.“

Miroslav Romaniv

Miroslav Romaniv

„Fuck Cancer pro mne znamená jasnou odpověď na tuto nemoc, která rozhodně není lehká.“

Anna Hončíková

Anna Hončíková

„Bojuji za všechny mé vrstevníky, kteří si touto nemocí prochází.“

Barbora Hájková

Barbora Hájková

„Šanci na život máme jen jednu a proto je třeba k tomu tak přistupovat.“

Eva Janů

Eva Janů

„A tak, jako zvedli kamarádi mne, tak mohu zvedat a pomáhat jim teď i já.“

Nina Poloková

Nina Poloková

„Svět je jenom ozvěna, to co do něj vložím, to se mi i vrátí, ať to pozitivní nebo to destruktivní.“